Odškodňování pracovních úrazů

Kde je odškodňování pracovních úrazů řešeno?

Odškodňování pracovních úrazů je především řešeno v ČÁSTI JEDENÁCTÉ - NÁHRADA MAJETKOVÉ A NEMAJETKOVÉ ÚJMY zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce").

Mimo uvedený zákoník práce se problematikou odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání zabývá i např. vyhláška č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání) a nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená vyhláška a nařízení vlády však nejsou v působnosti orgánů inspekce práce.

Na koho se obrátit s nárokem na odškodnění?

Každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, musí být pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ze zákona pojištěn. Případné odškodnění za pracovní úraz či nemoc z povolání pak pojišťovny proplácí zaměstnavateli, nikoliv přímo zaměstnanci. K odškodnění zaměstnance je zodpovědný zaměstnavatel. Možnosti, kdy se může zaměstnavatel zcela, nebo zčásti zprostit povinnosti nahradit škodu postiženému zaměstnanci, vyplývají ze zákoníku práce a jsou uvedeny dále v textu.

Ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání vystupuje na straně zaměstnavatele do této záležitosti zpravidla další subjekt, tj. pojišťovna. V České republice jsou ze zákona oprávněny zajišťovat povinné pojištění odpovědnosti zaměstnavatelů za škodu a s ním spojené plnění pouze 2 subjekty – Generali Česká pojišťovna a.s. a Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group.

Pro všechny typy náhrad dále uvedených níže tak platí, že je nezbytné je nejdříve kvalifikovaně uplatnit u zaměstnavatele. Pokud zaměstnavatel, případně jeho pojišťovna nereagují anebo odmítají plnit, nezbývá než se obrátit na soud, neboť jen ten může posuzovat a autoritativně rozhodovat o pracovněprávních sporech, tedy i o oprávněnosti nároku zaměstnance na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Komu a kdy náhrady škody za pracovní úraz náleží?

Zaměstnavatel je dle ust. § 269 odst. 1 zákoníku práce povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je také povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, která zaměstnanci vznikla v důsledku pracovního úrazu i v případě dočasného převedení zaměstnance s jeho souhlasem k jiné firmě nebo společnosti, pokud došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance u firmy nebo společnosti, ke které byl zaměstnanec dočasně převeden. 

Náhrada náleží i za pracovní úrazy, které si nevyžádaly dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nebo jen pracovní neschopnost do 3 kalendářních dnů.

Zaměstnavatel je dle ust. § 269 odst. 4 zákoníku práce povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP"), pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.

Zaměstnavatel je povinen se zaměstnancem, kterému se stal pracovní úraz, projednat odškodnění jeho pracovního úrazu, a to bez zbytečného odkladu (ust. § 271r zákoníku práce).

Může se zaměstnavatel zprostit povinnosti nahradit škodu za pracovní úraz?

Zaměstnavatel se může v souladu s ust. § 270 odst. 1 zákoníku práce zcela zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v těchto případech:

  • postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány
  • v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit

tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy. V těchto případech nevzniká postiženému zaměstnanci žádný nárok na náhradu vzniklých škod nebo nemajetkové újmy.

Zaměstnavatel se může dále v souladu s ust. § 270 odst. 2 zákoníku práce zčásti zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v případě, že:

  • by se zaměstnavatel mohl zprostit své povinnosti zcela, avšak tyto skutečnosti nebyly jedinou příčinou vzniku škody nebo nemajetkové újmy
  • si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví;  za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce

Zprostí-li se zaměstnavatel své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec a to podle míry jeho zavinění. V případě částečného zproštění z důvodu lehkomyslného jednání je povinen uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.

Zaměstnavatel se však nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v případě, že k pracovnímu úrazu došlo při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

Druhy náhrad při pracovním úrazu

Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz, má právo na to, aby mu zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytl náhradu zejména za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, náhradu věcné škody a jednorázovou náhradu nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance (ust. §§ 271a - 271f zákoníku práce).

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

Zaměstnavatel poskytne náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle ust. § 192 zákoníku práce nebo odměny z dohody podle ust. § 194 tohoto zákona a plnou výší nemocenského.

Zákoník práce v ust. § 271m stanovuje povinnost zaměstnavatele vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku pravidelně měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty. Praxe je spíš taková, že se pracovní úraz odškodňuje až po ukončení pracovní neschopnosti, tj. v době, kdy je známa výše nemocenských dávek. Pokud by to zaměstnanci způsobilo finanční problémy, může se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnout na záloze.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím (např. podnikáním), se nepřihlíží.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění (ust. § 271b odst. 6 zákoníku práce).

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění

Výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Ošetřující lékař vystavuje posudek o bolestném, ve kterém je bolestné i ztížení společenského uplatnění hodnoceno body. Dle ust. § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, hodnota bodu činí 1 % průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné na základě údajů Českého statistického úřadu za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provést hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění. Posudek o bolestném zaměstnanec odevzdá zaměstnavateli. Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově.

Náhrada škody za bolest přísluší i u úrazů, které nepodléhají sepsání záznamu o úrazu, včetně tzv. drobných poranění.

Účelně vynaložené náklady spojené s léčením

Nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením vznikne, jakmile byly vynaloženy. Právo na jejich náhradu nemusí vždy svědčit postiženému zaměstnanci, neboť tyto náklady přísluší tomu, kdo je vynaložil.

Vynaložené náklady spojené s léčením mohou představovat např. náklady za lékařský posudek o hodnocení bolesti nebo ztížení společenského uplatnění, náklady na léky nebo rehabilitaci, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, náklady dietního stravování, náklady jízdného a cestovného spojené s cestami k lékaři, náklady cest rodinných příslušníků nebo blízkých osob vzniklé v souvislosti s návštěvami poškozeného zaměstnance hospitalizovaného ve zdravotnickém zařízení, jakož i jiné náklady vynaložené v souvislosti s úkony, které přispívají ke zlepšení nebo úpravě následků pracovního úrazu. Podmínkou vzniku práva na jejich náhradu je, že byly vynaloženy účelně. Tak tomu není např. tehdy, jestliže postižený zaměstnanec uhradil ze svého náklady spojené s poskytnutím potřebné zdravotní (lázeňské) péče, přestože mu vzniklo právo na jejich úhradu ze zdravotního pojištění.

Náhrada věcné škody

Věcnou škodou je nejen škoda na určité konkrétní věci, kterou měl zaměstnanec na sobě či při sobě v okamžiku pracovního úrazu a která byla následkem úrazového děje zničena nebo poškozena (např. zničený oděv nebo hodinky), nýbrž i další majetkové újmy vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, které spočívají ve zmenšení majetku postiženého zaměstnance a které nelze podřadit pod některý z jiných dílčích nároků odškodnění.

Dle ust. § 265 odst. 3 zákoníku práce nemá právo na náhradu věcné škody zaměstnanec v případě škody na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez souhlasu zaměstnavatele, ani v případě škody vzniklé na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, které použil bez souhlasu zaměstnavatele.

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance

Při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance přísluší jeho manželovi, partnerovi, dítěti a rodiči jednorázová náhrada vzniklé nemajetkové újmy. Tato náhrada přísluší i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlasní ůjmu.

Druhy náhrad při smrtelném pracovním úrazu

V případě pracovního úrazu, na jehož následky zaměstnanec zemřel (nezáleží jestli ihned) je zaměstnavatel povinen poskytnout náhrady jeho pozůstalým anebo osobám, které vynaložily náklady na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčenímnáhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem (od těchto nákladů se odečte pohřebné), náhradu nákladů na výživu pozůstalýchjednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých a náhradu věcné škody (ust. §§ 271g - 271j zákoníku práce).

Náhrady ve specifických případech

U zaměstnance, který byl v době pracovního úrazu v několika pracovních poměrech, nebo byl činný na základě dohod o práci konaných mimo pracovní poměr (např. dohoda o pracovní činnosti), se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto základních pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat (ust. § 271o zákoníku práce).

Má-li postižený zaměstnanec sjednán pracovní poměr, nebo dohodu o práci konanou mimo pracovní poměr na dobu určitou, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento základní pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší pouze v případě, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený zaměstnanec by byl i nadále zaměstnán (ust. § 271p zákoníku práce).

Menu