Otázky a odpovědi

Co všechno by mělo obsahovat vstupní nebo periodické školení k BOZP u zaměstnavatele?

 

Problematika školení zaměstnanců o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen také „školení k BOZP“) je z pohledu právní legislativy České republiky upravena v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“).

 

Dle ust. § 37 odst. 5 zákoníku práce: „Při nástupu do práce musí být zaměstnanec seznámen s pracovním řádem a s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí při své práci dodržovat. Zaměstnanec musí být také seznámen s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy.“

 

Pokud navážeme na výše uvedené, tak další povinností zaměstnavatele je dle ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce zajistit zaměstnancům podle potřeb vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci podle tohoto zákona a podle zvláštních právních předpisů, zejména formou seznámení s riziky, výsledky vyhodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působením těchto rizik, která se týkají jejich práce a pracoviště.

 

Tím pádem dle ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.“ Zaměstnavatel tak musí u zaměstnanců provést školení k BOZP, které se primárně vztahuje k jejich prováděné práci.

 

Uvedené školení k BOZP je zaměstnavatel zajistit při nástupu zaměstnance do práce, ale dále také např. při změně pracovního zařazení nebo druhu práce, při zavedení nové technologie, změny výrobních prostředků, pracovních postupů anebo v případech, které mohou mít podstatný vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci zaměstnance. Uvedený výčet tak v sobě zahrnuje situace, u kterých je nutno provést ze strany zaměstnavatele další školení k BOZP u zaměstnance, poněvadž uvedenými změnami, a to už např. v rámci změny pracovní náplně, či zavedením nové technologie, by nemuselo předešlé školení k BOZP u zaměstnance obsahovat aktuální informace a odborné předpoklady, jež jsou klíčové pro současný výkon práce na pracovišti.

 

Zároveň ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce uvádí: „Zaměstnavatel je povinen určit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedeném školení. Vyžaduje-li to povaha rizika a jeho závažnost, musí být školení podle věty první pravidelně opakováno; v případech uvedených v odstavci 2 písm. c) musí být školení provedeno bez zbytečného odkladu.“ Pokud zhodnotíme uvedenou citaci, tak obsah školení k BOZP (co je náplní tohoto školení), četnost (v jakých intervalech je školení opakováno), ověřování znalostí (zda např. písemným testem, rozhovorem se školitelem apod.) a způsob vedení dokumentace o provedeném školení k BOZP je na straně zaměstnavatele. Samozřejmě ten si musí dané zákonné povinnosti plnit a vést dokumentaci o provedeném školení k BOZP tak, aby byla průkazná i pro kontrolní orgány, v našem případě pro orgány inspekce práce (Státní úřad inspekce práce, oblastní inspektoráty práce).

 

Na závěr uvádíme, že je tak důležité, aby zaměstnavatel proškolil své zaměstnance vzhledem ke konkrétním pracovním činnostem, které budou tito zaměstnanci vykonávat. V praxi to znamená např. s návody výrobce daných zařízení, místními provozními bezpečnostními předpisy, pracovními a technologickými postupy, zdroji a příčinami rizik, které souvisí s konkrétními pracovními činnostmi, seznámení zaměstnanců s bezpečným používáním konkrétních zařízení i v rámci praktického a řádného zácviku na pracovišti atd.

Mohu jako zaměstnavatel u „školení BOZP“ vlastnoruční podpisy zaměstnanců na prezenčních listinách nahradit i nějakou elektronickou formou? Používáme on-line školení prostřednictvím tzv. e-learningu. Je pro tohle školení vhodné?

 

Ust. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) uvádí: „Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“ Při subsidiární aplikaci ust. § 561 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Konkrétně tak zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, který však není v působnosti orgánů inspekce práce.

 

Zároveň dle ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen určit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedeném školení. Vyžaduje-li to povaha rizika a jeho závažnost, musí být školení podle věty první pravidelně opakováno; v případech uvedených v odstavci 2 písm. c) musí být školení provedeno bez zbytečného odkladu.“

 

Z výše uvedené citace ust. § zákoníku práce tak přímo striktně nevyplývá, jakým způsobem má zaměstnavatel povinnost vedení dokumentace o provedeném školení provádět, tzn., v jaké podobě. Zda zaměstnavatel pro potvrzení o vykonání školení a ověření znalostí zvolí formu prezenční listiny, kde jsou proškolení zaměstnanci podepsáni, či jinou formu, je na jeho zvážení, avšak vše musí být dostatečně průkazné.

 

Dále je také důležité, aby zaměstnavatel proškolil svého zaměstnance vzhledem ke konkrétní pracovní činnosti, kterou bude tento zaměstnanec vykonávat. Konkrétně to znamená např. s návody výrobce daného zařízení, místními provozními bezpečnostními předpisy, pracovními a technologickými postupy, zdroji a příčinami rizik, které souvisí s konkrétní pracovní činností a také ověřit jeho znalosti.

 

Právě posledně zmiňovaný požadavek bývá častým úskalím, např. v rámci elektronizace a digitalizace prostřednictvím různých aplikací (např. e-learningových školení). Musí být tedy na zvážení zaměstnavatele, které formy školení zaměstnanců v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se rozhodne využít, a jak poté prokáže kontrolním orgánům inspekce práce, že dostatečně a každého svého zaměstnance jmenovitě seznámil s možnými riziky, které může práce jím vykonávaná obsahovat.

 

Z pohledu orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce a oblastních inspektorátů práce, je inspektor při své kontrolní činnosti povinen zjistit skutečný stav a doložit kontrolní zjištění. Doložené doklady mohou být zaměstnavatelem poskytnuty v různých formách, přičemž pro kontrolní činnost je stěžejní, zda není pochyb o pravosti a existenci dokladu a o jednajících osobách.

Může mi někdo poradit, jak je to se školením řidičů „referentských“ vozidel včetně jeho školení prostřednictvím e-learningu?

 

K definici pojmu řidič „referent“, který se běžně používá, lze konstatovat, že právními předpisy České republiky není nikde tento pojem vymezen. Za řidiče „referenta“ lze považovat každého zaměstnance, který v souvislosti s plněním pracovních úkolů řídí motorové vozidlo, ale řízení vozidla nemá sjednáno jako druh práce např. v pracovní smlouvě.

 

Školení těchto řidičů se provádí na základě ust. § 103 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého obsah, četnost, způsob provádění školení, vedení dokumentace o školení, ale i kvalifikace školitele jsou věcí určení zaměstnavatelem. Četnost školení je tedy interní záležitostí a mělo by vycházet z hodnocení rizik. Zaměstnavatel také stanovuje způsob ověření znalostí školených zaměstnanců. Žádné zvláštní školení pro tyto zaměstnance není jiným právním předpisem České republiky vyžadováno.

 

Pokud jsou uplatňovány výhrady vůči e-learningovým formám školením, jde o prokázání obsahu školení v návaznosti na zaměstnavatelem vyhodnocená rizika na pracovišti (musí jít o konkrétní rizika na pracovišti zaměstnance, ne o univerzální informace bez konkrétního obsahu ve vztahu k prováděné práci).

 

V případě tzv. e-learningového školení o bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsme toho názoru, že tímto školením není možné poskytnout veškeré informace týkající se konkrétního zaměstnance a jeho pracoviště. Většinou je možné do online školení zapracovat pouze informace obecné, které jsou uvedeny v právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vedle teoretické části školení je v mnoha případech nutné též seznámení školeného s bezpečným používáním konkrétního typu stroje, technického zařízení, přístroje nebo nářadí, které bude zaměstnanec obsluhovat, včetně praktického a řádného zaučení na pracovišti, což online školení neumožňuje a z toho důvodu jsou k tomuto typu školení určité výhrady.

 

Rovněž požadavek průkaznosti ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnanci je častým úskalím e-learningových kurzů, které jsou všeobsažné, ale ne zcela konkrétní k vykonávané práci na pracovišti.

 

Je tedy na zvážení zaměstnavatele, jakou formu vzdělávání zaměstnanců v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci využije a jak prokáže kontrolnímu orgánu, že dostatečně a každého svého zaměstnance jmenovitě seznámil s možnými riziky, které může práce jím vykonávaná obsahovat.

Jak je to se školením BOZP u obsluhy řetězové pily a křovinořezu? Jaké jsou další požadavky na BOZP u těchto zaměstnanců?

 

Specifické požadavky k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) v lese a na pracovištích obdobného charakteru jsou uvedeny v nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru (dále jen „nařízení vlády č. 339/2017 Sb.“). Tímto nařízením jsou prováděna základní ust. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce") a zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů.

 

Platné právní a ostatní předpisy k zajištění BOZP nestanovují pro práce prováděné řetězovou pilou a křovinořezem žádnou zvláštní odbornou způsobilost, tzn., že obsluha těchto strojů nemusí být držitelem „průkazu“.

 

Ve smyslu ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce je povinností zaměstnavatele určit obsah a četnost školení, způsob ověřování znalostí zaměstnanců a vedení dokumentace o provedeném školení.

 

Konkrétní požadavky na kvalifikaci obsluhy motorové pily či křovinořezu může stanovit i výrobce v návodu na obsluhu. Povinností zaměstnavatele je pak zajistit jejich dodržování v návaznosti na ust. § 3 odst. 6 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. Obsluha řetězové pily nebo křovinořezu musí být seznámena s právními a ostatními předpisy k zajištění BOZP, které doplňují její odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce. Dále musí být obsluha seznámena s návodem výrobce konkrétního přenosného nářadí s motorem. Toto může provést zaměstnavatel sám anebo prostřednictvím osoby určené výrobcem či dodavatelem tohoto nářadí.

 

Dle výše zmíněného nařízení vlády může být obsluhou řetězové pily pověřena pouze fyzická osoba starší 18 let, která je k uvedené činnosti zdravotně způsobilá.

 

Zaměstnavatel musí organizovat práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru v návaznosti na ust. § 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb. tak, aby práce se řetězovou pilou vykonávali pouze zaměstnanci, kteří byli k této činnosti vyškoleni a v ní zacvičeni a jejichž znalosti a dovednosti byly ověřeny zaměstnavatelem.

 

Podle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen zajistit BOZP zaměstnanců s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Zaměstnavatel je tedy povinen minimalizovat rizika pro zaměstnance. Zejména má tak i povinnost nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti.

 

Na závěr také uvádíme, že dle ust. § 106 zákoníku práce je zaměstnanec oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob. Takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance. Upozorňuje však na to, že pouze soud může v této situaci určit, zda odmítnutí vykonávání práce byla naplněna podmínka ohrožení života nebo zdraví „bezprostředním a závažným způsobem".

V zaměstnání pracuji s lepidlem, ze kterého se mi někdy točí hlava. Neměl by mě zaměstnavatel informovat o jeho případných účincích?

 

Základní povinnosti zaměstnavatelů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanovuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Každý zaměstnavatel je dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

 

Dle ust. § 103 odst. 2 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.“

 

Zaměstnanci, kteří přicházejí do styku s nebezpečnými látkami, musí být, mimo jiné, v potřebném rozsahu seznámeni s účinky těchto látek, se způsoby, jak s nimi zacházet, s ochrannými opatřeními, se zásadami první pomoci, s potřebnými asanačními postupy a s postupy při likvidaci poruch a havárií dle ust. § 237 odst. 5 vyhlášky č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, ve znění pozdějších předpisů.

 

Dále také dle článku 35 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES (nařízení REACH) musí zaměstnavatelé umožnit zaměstnancům přístup k informacím poskytnutým v souladu s články 31 a 32 ohledně látek nebo směsí, které zaměstnanci používají nebo jejichž účinkům mohou být během své práce vystaveni, tedy k informacím z bezpečnostních listů.

 

Více informací týkajících se podmínek ochrany zdraví při práci s chemickými látkami uvádí nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů. Kontrola dodržování povinností stanovených tímto nařízením vlády spadá do kontrolní působnosti krajských hygienických stanic.

Musím jako zaměstnavatel u zaměstnanců, kteří provádějí „práce ve výšce“ provádět speciální školení BOZP? Musí mít tito zaměstnanci pak např. lešenářské průkazy? Potřeboval bych nasměrovat na konkrétní zákony.

 

Na úvod Vám sdělujeme, že stávající zákonná úprava nepředepisuje povinnost vlastnit zaměstnanci pro výkon určitých povolání profesní průkazy. V tomto případě např. lešenářské průkazy.

 

Ovšem je nutné, aby tyto fyzické osoby (zaměstnanci) vykonávající povolání jako např. vazači, lešenáři apod. byly odborně způsobilé, tzn., aby měly odborné předpoklady a splňovaly požadavky pro výkon dané práce.

 

Zaměstnavatel je dále dle ust. § 103 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, povinen, mimo jiné, určit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení k BOZP“). Ve Vámi uvedeném případě také zaměstnancům zejména zajistit i seznámení s návodem výrobce stroje anebo zařízení a zaměstnance zaučit a zacvičit v ovládání takového konkrétního stroje, případně zařízení.

 

I když právní legislativa České republiky nepředepisuje být držitelem profesního průkazu pro výkon některých povolání, jsou subjekty, které provádějí školení a následně „průkazy“ vydávají. Tyto „průkazy“ lze považovat za jedny z možných dokladů o odborné způsobilosti zaměstnance. Pokud zaměstnanec takový „průkaz“ nemá, je na něm, jak prokáže svou odbornou způsobilost.

 

Uvedenou problematikou se také zabývá nařízení vlády č. 362/2005 Sb., bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky (dále jen „nařízení vlády č. 362/2005 Sb.“). Příloha k tomuto nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část XI., uvádí: „Zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům v dostatečném rozsahu školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ve výškách a nad volnou hloubkou, zejména pokud jde o práce ve výškách nad 1,5 m, kdy zaměstnanci nemohou pracovat z pevných a bezpečných pracovních podlah, kdy pracují na pohyblivých pracovních plošinách, na žebřících ve výšce nad 5 m a o používání osobních ochranných pracovních prostředků. Při montáži a demontáži lešení postupuje zaměstnavatel podle části VII. bodu 7 věty druhé.“

 

Na závěr tak konstatujeme, že na základě výše uvedeného tak rozsah školení k BOZP není taxativně předepsán. Dle nařízení vlády č. 362/2005 Sb. musí být školení k BOZP zaměstnanců pro práci ve výškách a nad volnou hloubkou poskytnuto v dostatečném rozsahu odpovídajícím požadovanému charakteru prováděné práce.

Jak je to se školením zaměstnance/zaměstnanců z BOZP u motorových manipulačních vozíků?

 

Obecně platí, že zaměstnavatelé provozující manipulační motorové vozíky tak v návaznosti na ust. § 103 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) jsou povinni zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení k BOZP“), které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce (řízení a ovládání motorových manipulačních vozíků) a vztahující se k rizikům, s nimiž mohou zaměstnanci přijít do styku na daném pracovišti.

 

Součástí prováděného školení musí být, vedle teoretické části, též praktická, tj. seznámení školeného zaměstnance s konkrétním motorovým manipulačním vozíkem, který bude obsluhovat, včetně řádného zaučení na konkrétním motorovém manipulačním vozíku, a to i s eventuálními přídavnými zařízeními. V obou případech za plnění těchto povinností zodpovídá, dle ust. § 103 odst. 2 a odst. 3 zákoníku práce s přihlédnutím k ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, příslušný zaměstnavatel.

 

Kvalifikační požadavky školitele, dále i obsah a formu dokladu stanovuje zaměstnavatel ve své vnitřní organizační směrnici. Vnitřní organizační směrnicí může být např. „dopravní řád“ zpracovaný ve smyslu přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky nebo také i „Místní řád skladu“ zpracovaný ve smyslu čl. 4.1.1 ČSN 26 9030 Manipulační jednotky - Zásady pro tvorbu, bezpečnou manipulaci a skladování.

                                                                                             

Zdůrazňujeme však, že školitel by měl v rámci školení k BOZP upozornit i na aktuální předpisy vztahující se k bezpečnosti práce v dané problematice, dále upozornit na konkrétní rizika na konkrétním pracovišti, vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění.

 

V zásadě je nutno říci, že zaměstnavatel zodpovídá za splnění všech zákonem stanovených povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Záleží na zaměstnavateli, jak oblast školení řidičů (obsluhy) motorových manipulačních vozíků a také i odbornou způsobilost – kvalifikační požadavky školitele řidičů (obsluhy) motorových manipulačních vozíků stanoví ve své vnitřní organizační směrnici.

Jak má být správně provedeno školení k BOZP u zaměstnance slovenské národnosti, který bude vykonávat profesi jeřábníka a vazače?

 

Na úvod sdělujeme, že školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení k BOZP“) se má provádět v jazyce, kterému školený (zaměstnanec) rozumí. Je třeba, aby správně pochopil, jaká nebezpečí, tzn. rizika mu při práci hrozí, jak jim má předcházet, aby tak nedošlo k případnému vzniku pracovního úrazu, nebo obecně k poškození či ohrožení jeho zdraví a života. Zaměstnanec musí být též seznámen se všemi aktuálními platnými právními předpisy, které musí při práci dodržovat. Uvedené tak vyplývá převážně z ust. § 103 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). 

 

Pokud   jde o zaměstnance slovenské národnosti, je otázka tlumočníka diskutabilní. U zaměstnanců jiných národností, tj. občanů z jiných zemí Evropské unie a cizinců, kde vzhledem ke specializaci profese, tzn.  jeřábníka a vazače, je nutno školení k BOZP provést za pomoci tlumočníka. Zásadní v oblasti školení k BOZP je ověření znalostí zaměstnanců, kde školitel má povinnost přesvědčit se o tom, zda školení k BOZP bylo z jejich strany porozuměno.

                                                                                                                            

Pro úplnost v dané problematice uvádíme základní a ostatní právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na pracovištích zaměstnavatele. Jedná se, mimo již uvedený zákoník práce, např. o zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů. Ten, mimo jiné, ukládá zaměstnavateli povinnost stanovit bezpečné pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti (ust. § 5 tohoto zákona).

 

Bezpečné pracovní postupy musí být stanoveny v místním provozním předpise, kterým je pro oblast řízení provozu jeřábů, dle čl. 4.1 ČSN ISO 12480-1 Jeřáby - Bezpečné používání - Část 1: Všeobecně (dále jen „norma“), tzv. systém bezpečné práce. Systém bezpečné práce, mimo jiné, musí obsahovat dle čl. 4.1 písm. j) normy zajištění komunikačního systému, se kterým budou seznámeny všechny osoby zúčastněné na používání jeřábů. To znamená, že pro bezpečnost provozu jeřábů je nutno zajistit, aby všechny osoby mezi sebou mohly komunikovat ve stejném jazyce. Dále pak dle čl. 4.1 písm. a) normy musí být veškeré činnosti s jeřábem navrženy tak, aby byly prováděny bezpečně s přihlédnutím ke všem předvídatelným rizikům.

 

Dalším souvisejícím právním předpisem je nařízení vlády č. 375/2017 Sb., o vzhledu, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů (dále jen „nařízení vlády č. 375/2017 Sb.“). Vycházíme-li např. z ust. § 5 odst. 8, 9 a 10 nařízení vlády č. 375/2017 Sb. a přílohy č. 8 k tomuto nařízení vlády (Kódy zvukových signálů, signály rukou a hlasové signály), jenž jsou součástí školení k BOZP, pak v případě vydávaných signálů rukami zaměstnanců z různých států, kteří nemluví stejným jazykem, nemůže být v tomto pochybnost. Riziko však nastává v případě, že je nutný signál vydat ústně, což už vyžaduje přítomnost tlumočníka. I tyto skutečnosti musí zaměstnavatel zvážit a také i stanovit ve svém místním provozním předpise.

 

Na závěr je nutno říci, že zaměstnavatel zodpovídá za splnění všech zákonem stanovených povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Za provedení školení k BOZP a ověření znalostí tak příslušný zaměstnavatel zodpovídá na základě již uvedeného ust. § 103 odst. 2 a 3 zákoníku práce s přihlédnutím k § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.

Mám na Vás dotaz ohledně bezpečnosti práce externích firem. Jsme jako zaměstnavatel zodpovědní za to, že v registru rizik, které nám externí firma předá, něco chybí, nebo jsou tam rizika nedopracovaná? Jedná se o externí firmu, která na našich pracovištích provádí nějaké práce.

 

Dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti. Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění.“

 

V návaznosti na výše uvedené pak vyplývají každému zaměstnavateli dle ust. § 101 odst. 4 písm. a) a b) zákoníku práce další povinnosti. Konkrétně tak, zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele. Dále dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci a zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“), a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.

 

Na základě již uvedeného lze z naší strany konstatovat, že zaměstnavatelé se mají vzájemně a průkazně o všech rizicích informovat, a to v celé jejich komplexnosti včetně přijatých opatření k zajištění BOZP.

 

Máme tak obecně za to, že pokud jeden ze zaměstnavatelů má pochyby, že vypracovaná rizika a přijatá opatření druhým zaměstnavatelem jsou pro výkon práce na konkrétním pracovišti nedostatečná, měl by být na tuhle skutečnost upozorněn pověřený zaměstnavatel koordinující provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupu k jejich zajištění, a to na základě již výše uvedené písemné dohody mezi zúčastněnými zaměstnavateli.

 

Pro vlastní zajištění BOZP všech zúčastněných zaměstnanců na pracovišti (včetně Vámi uvedené externí firmy) je nadále vzájemnou povinností se písemně informovat i o nově přijatých rizicích a opatřeních, která se týkají výkonu práce na daném pracovišti. Zároveň povinností jednotlivého zaměstnavatele dle ust. § 101 odst. 4 písm. b) je dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci a zástupce zaměstnanců pro oblast BOZP, a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.

 

Na závěr je nutné uvést, že dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům."

Vykonávám činnost externího technika bezpečnosti práce v jedné společnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o spol. s r.o. má celkem 30 majitelů a z toho je již 12 majitelů v důchodu. Tito bývalí pracovníci si chodí do firmy, kdy je napadne, nikomu se nehlásí, ani nerespektují zavedený řád. Něco v tom duchu „já jsem majitel, tak si jdu zkontrolovat svůj majetek“. Nikdo tak ve společnosti neví, kdo je z těchto majitelů zde přítomen a z pohledu bezpečnosti práce mám s tímto velký problém. Potřeboval bych poradit, jak tuto situaci řešit.

 

V souvislosti se zajištěním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro společníky, kteří již nepracují (jak uvádíte) pro společnost, Vás konkrétně odkazujeme na ust. § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů: „Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.“

 

Z výše uvedeného tak vyplývá, že by měl zaměstnavatel, tj. daná společnost, přijmout takové opatření, které bude řešit i vstup a pohyb fyzických osob, v daném případě i společníků, a to např. ve svém vnitřním předpise.

Na náš městský úřad přišlo již několik anonymních stížností na ředitele školské příspěvkové organizace, kterou zřídilo město. Dle obsahu stížností ředitel porušuje pracovní kázeň a v pracovní době byl již několikrát spatřen pod vlivem alkoholu. Můj dotaz zní, jestli může rada města provést kontrolu u ředitele školské příspěvkové organizace (např. v den, kdy se zřizovatel dozví, že je ředitel opět pod vlivem alkoholu) nebo tuto kontrolu může provést pouze oblastní inspektorát práce?

 

V prvé řadě je nutné určení vlastního vztahu mezi Městem XYZ (dále jen „zřizovatel“) a ředitelem školské příspěvkové organizace (dále jen „zástupce organizace“), tzn. mezi zřizovatelem a zástupcem organizace. Konkrétně tak, zda se jedná o výkon závislé práce na základě základního pracovněprávního vztahu, případně určení, v jakém postavení je zřizovatel vůči výše uvedenému zástupci organizace.

 

Pokud by se jednalo o pracovněprávní vztah, vyplývající ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), mohl by ve Vámi uvedeném případě zaměstnavatel vůči zaměstnanci kontrolovat povinnost dle ust. § 106 odst. 4 písm. i) zákoníku práce, a to že zaměstnanec musí: „podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.“

 

Obecně lze říct, že záleží na rozhodnutí zaměstnavatele, zda bude mít určené konkrétní vedoucí zaměstnance jménem či pouze jejich vedoucí pracovní pozicí a zda vše bude upraveno v pracovním řádu, ve směrnici k problematice alkoholu a návykových látek, či v jiném vnitřním předpise zaměstnavatele.

 

Pro samotné provádění zjišťování přítomnosti alkoholu či jiných návykových látek není legislativně stanovena osoba, která tuto činnost může po pokynu oprávněného vedoucího zaměstnance vykonávat.

 

Zaměstnanec je také dle ust. § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce povinen nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště, nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele.

 

Zároveň je dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce jednou ze základních povinností zaměstnavatele (v rámci základního pracovněprávního vztahu) vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

 

Nicméně se přikláníme k variantě, že vyzvat k podrobení se orientačnímu vyšetření nebo odbornému lékařskému vyšetření zástupce organizace mohou orgány uvedené v ust. § 21 odst. 1 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů.

 

Mezi tyto orgány patří příslušník Policie České republiky, Vojenské policie, příslušník nebo občanský zaměstnanec Vězeňské služby, strážník obecní policie nebo osoba pověřená kontrolou podle jiného právního předpisu. Opodstatnění vyplývá i z ust. § 20 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, protože orientačnímu vyšetření, případně dále odbornému lékařskému vyšetření je povinna se podrobit osoba: „u které je důvodné podezření, že pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky vykonává nebo vykonávala činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek.“ Vzhledem k citovanému lze spatřovat i ochranu Vašich zájmů, jako daného zřizovatele organizace.

 

Na závěr bychom chtěli konstatovat, že jako nejúčinnější řešení se nám jeví v případě, kdy se dozvíte, že je uvedený zástupce organizace pod vlivem alkoholu, se obrátit na strážníky obecní policie (za předpokladu, že je na území města zřízena), kteří provedou orientační vyšetření na přítomnost alkoholu.

Ve kterých případech nemůže zaměstnanec pracovat osamoceně na pracovišti a který předpis tuto činnost řeší? Zejména mi jde o zaměstnance, který pracuje u dobytka, především skotu.

 

Problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obecně řeší zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“).

 

Z této právní legislativy, mimo jiné, vyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům (ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce). V ust. § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/2006 Sb. je uvedena povinnost zaměstnavatele organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci na pracovišti se zvýšeným rizikem nepracovali osamoceně bez dohledu dalšího zaměstnance, pokud jejich ochranu nezajistí jinak.

 

K Vašemu dotazu se tak vztahuje zejména nařízení vlády č. 27/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat (dále jen „nařízení vlády“). Uvedené nařízení vlády se vztahuje i na osoby uvedené v ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb., dle jeho písm. b) např. i na fyzickou osobu, která provozuje samostatně výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu, tj. na základě zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Obecně řečeno se tak jedná o tzv. OSVČ, které se mohou v rámci své činnosti také věnovat např. chovu skotu.

 

Pokud se navrátíme k Vašemu původnímu dotazu, tak z uvedeného nařízení vlády můžeme uvést některá zásadní ust. §, která souvisí s danou problematikou. Zároveň se z naší strany nejedná o celý výčet povinností vyplývajících zaměstnavateli při chovu zvířat z tohoto nařízení vlády.

 

Dle ust. § 2 odst. 2 nařízení vlády zaměstnavatel zajistí při chovu zvířat, kterým má být věnována zvýšená pozornost (s odkazem na ust. § 2 odst. 1 nařízení vlády), odpovídající počet zaměstnanců, jejich vybavení potřebnými pracovními pomůckami odpovídajícími dané nebo očekávané situaci a stanoví konkrétní postup práce.

 

Dle ust. § 4 písm. d) nařízení vlády: „Zaměstnavatel dále stanoví pracovní postupy a organizuje práci při chovu zvířat tak, aby zaměstnanec přistupoval k velkým zvířatům až po upozornění hlasem, k ležícímu zvířeti vstupoval vždy se zvýšenou opatrností a při ošetřování nemocného nebo poraněného zvířete a tam, kde je známo, že se jedná o zvíře nebezpečné nebo které se jako nebezpečné projevuje, byl jištěn zpravidla dalším zaměstnancem.“

 

V rámci stanovení pracovních postupů a organizace práce při chovu zvířat dle ust. § 4 písm. f) nařízení vlády také zaměstnavatel postupuje tak, aby při provádění speciálních úkonů, například veterinárních zákroků, inseminace, odrohování, strouhání paznehtů a kování, které provádí odborně způsobilá osoba, byl na pracovišti potřebný počet dalších zaměstnanců a aby při provádění zvláštních úkonů u neklidných zvířat byly použity prostředky k fixaci zvířete, například fixační klec nebo podání zklidňujícího preparátu odborně způsobilou osobou.

 

Neméně důležité je dodržování pracovní postupů a organizace práce i dle ust. § 4 písm. e) nařízení vlády, a to tak, aby čištění a přivazování zvířat zaměstnanec prováděl vždy z té strany, kde je minimální nebezpečí jeho přiražení nebo přitisknutí zvířetem. V případě praxe tak mohou vznikat např. pracovní úrazy, kdy skot při prudkém otočením se přitiskl zaměstnance na zeď budovy, kde byl ustájen, protože zaměstnanec u něj stál ze strany, která nebyla volná do prostoru.

 

Další požadavky na zaměstnavatele při stanovení pracovních postupů a organizace práce při chovu zvířat jsou uvedeny v přílohách k tomuto nařízení, přičemž na chov skotu se přímo vztahuje příloha č. 2.

 

V uvedené příloze č. 2 daného nařízení vlády tak její odst. 2 uvádí, že: „Dospělý skot musí být ve vazné stáji pevně a bezpečně uvázán. Uvazování dospělého skotu se provádí za šíji, nikoli za rohy. Ve vazných stájích, kde jsou ustájení býci na žír starší než jeden rok, musí být vždy krmné chodby a zaměstnanec musí mít možnost se před vstupem přesvědčit, že ve stáji se nepohybuje neuvázané zvíře. Vstupuje-li zaměstnanec na stání nebo do boxu, je nutné zajištění ústupové cesty a přítomnost dalšího zaměstnance, který ho v boxu jistí.“

 

Dále odst. 3 přílohy č. 2 nařízení vlády uvádí postupy, kdy: „Před vstupem do stání upozorní zaměstnanec skot hlasem; převádění dospělého skotu se provádí pouze na provazu, na vodící šňůře připevněné na zvláštní ohlávce nebo pomocí tyče. Při volném ustájení nesmí zaměstnanec vstupovat sám mezi volně ustájený skot; jeli vstup nezbytný, je nutná přítomnost dalšího zaměstnance.“

 

V případě chovu plemenného býka můžeme uvést informace vyplývající z odst. 5 a 6 přílohy č. 2 nařízení vlády: „Ve vazné stáji musí být plemenný býk zajištěn dvojitým obojkem s dvojitým úvazkem, popřípadě dalším bezpečným jištěním, které však nesmí zvíře zraňovat. Při boxovém ustájení je nutno zajistit pevnou konstrukci boxu a dveře, které je možné rychle a bezpečně otevírat i zavírat a jistit zvenku, přičemž při vstupu do boxu musí být zaměstnanec jištěn dalším zaměstnancem. Při ošetřování plemenného býka v boxu je nezbytné jej nejdříve bezpečně přivázat. Při odvazování a přivazování plemenného býka, veterinárních zákrocích, odběru semene, strouhání paznehtů nebo jiných úkonech, musí být kromě ošetřujícího zaměstnance přítomen další zaměstnanec, který je způsobilý v případě potřeby poskytnout pomoc. Při ošetřování býka ve stání je nutné, aby ošetřující zaměstnanec nejdříve přiměl býka k tomu, aby ustoupil šikmo stranou. Plemenní býci se vodí na vodících tyčích, bezpečně zapnutých do nosního kroužku. Podle povahy je plemenný býk veden na vodících tyčích nejméně jedním zaměstnancem tak, aby byl vždy bezpečně ovládán; k vedení lze použít i pevné otěže, na kterých ho mohou vést nejméně dva zaměstnanci."

Jak je to s bezpečností práce v pneuservisech, při údržbě nákladních vozidel v souvislosti s huštěním pneumatik?

 

Prevence rizik při činnosti, jako je huštění pneumatik, vychází ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Dle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen pro všechny druhy prací, tzn. i pro huštění pneumatik, provést vyhodnocení rizik (ust. § 102 zákoníku práce). Na základě takto vyhodnocených rizik zaměstnavatel stanoví opatření pro jejich odstranění a stanoví bezpečné pracovní postupy (ust. § 5 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů). Tyto bezpečné pracovní postupy musí současně zohledňovat požadavky výrobců vozidel, ale také samotných výrobců pneumatik.

 

Pokud tedy zaměstnavatel stanovil, že při činnosti huštění pneumatik musí zaměstnanci používat ochranný kryt (klec) a prokazatelně je s tímto opatřením seznámil, je následně povinností zaměstnanců při huštění pneumatik dodržovat zaměstnavatelem stanovený pracovní postup. V současné době není právní předpis, který by upravoval bezpečnost práce při huštění pneumatik. Pracovní postup vychází z vyhodnocených rizik zaměstnavatele k této pracovní činnosti jeho zaměstnanců.

Jaké mám povinnosti, ale i práva, při každodenní manipulaci dítěte (5 let, 26 kg) jako žena (zaměstnankyně), která pracuje jako asistentka pedagoga na základní škole? Mohu požadovat střídání, pomoc kolegyně apod.?

 

Dle ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, je zaměstnavatel povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nevykonávali ruční manipulaci s břemeny, která může poškodit zdraví, zejména páteř.

 

V téhle souvislosti můžeme dle ust. § 28 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“), uvést, že: „Za ruční manipulaci s břemenem se pokládá též zvedání a přenášení živého břemene.“ Zároveň ust. § 29 odst. 4 nařízení vlády uvádí, že: „Přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene přenášeného ženou při občasném zvedání a přenášení je 20 kg, při častém zvedání a přenášení 15 kg. Při práci vsedě je přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene ženou 3 kg.“

 

Vzhledem k tomu, že výše uvedené nařízení vlády včetně problematiky ruční manipulace s břemenem a s ní související příslušné hygienické limity spadá do kompetence Ministerstva zdravotnictví, potažmo místně příslušné krajské hygienické stanice, doporučujeme Vám je pro bližší doplnění Vaší odpovědi kontaktovat.

Je z pohledu bezpečnosti práce vhodné, abych jako uklízečka měla na úklidovém vozíku mezi čisticími prostředky uloženou láhev s pitím?

 

Zastáváme názor, že úklidový vozík je určen pro účely, pro které byl vyroben a konstrukčně sestaven, tzn. pro výkon úklidových prací a činností s nimi souvisejícími, dle jeho konkrétního typu např. i pro uložení Vámi uvedených čisticích prostředků na jeho konstrukci.

 

Z výše uvedeného tak vyplývá, že úklidový vozík sloužící pro převoz chemických látek nebo chemických směsí není určen k ukládání a odkládání nápojů, případně potravin.

 

Nezávisle na základě Vašeho dotazu upozorňujeme, že v případě pozice uklízečky, a to v rámci základního pracovněprávního vztahu, je nutné z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zdůraznit, že dle ust. § 101 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.

Můžete mi vysvětlit důvody ze strany zaměstnavatele k požadavku uzamykání traktorů a neponechávání klíčů v zapalování, když se jedná o uzavřený areál, do kterého mají vstup pouze povolené a proškolené osoby? Přijde mi to jako zbytečné zdržování, hlavně teď v období žní.

 

Zaměstnavatel má dle ust. § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) povinnost vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Tato povinnost zajišťovat BOZP se dle ust. § 101 odst. 5 zákoníku práce vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích.

 

Zaměstnavatel je tedy, mimo jiné, povinen podle přílohy č. 3, bodu 6., nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, zajistit požadavky na pojízdné zařízení, které může ohrožovat zaměstnance v jeho blízkosti. Uvedené se např. týká i zabezpečení tohoto zařízení před spouštěním nepovolanými zaměstnanci.

 

Je tedy na zaměstnavateli, vyhodnotit všechna rizika možného vzniku pracovního úrazu při výkonu práce. Při tom je potřeba vzít v úvahu možný pohyb i osob, které nemusí být pro výkon práce (obsluha strojů) určeny a které se mohou v areálu zaměstnavatele pohybovat za účelem plnění jiných úkolů. Dalším úskalím může být okolnost, zda je každý ze zaměstnanců zaměstnavatele vůbec povolaný k obsluze daného zařízení, tzn. je na všech těchto zařízeních zaškolen anebo zda je pověřen obsluhou konkrétního dopravního prostředku.

 

Výše uvedené by mělo být předmětem vyhodnocení rizik konkrétního pracoviště ze strany zaměstnavatele, tzn. identifikace rizik a přijetí opatření na ochranu před jejich působením.

 

Zkušenosti inspektorů orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, kteří se zabývají v rámci své činnosti kontrolou šetření příčin a okolností pracovních úrazů, ukazují, že právě volně přístupné dopravní prostředky se významnou měrou podílejí na příčinách vzniku pracovních úrazů. V těchto případech pak bývá na zaměstnavateli, aby prokázal, že provedl veškerá opatření tak, aby zamezil vzniku pracovního úrazu. Jelikož zcela asi nelze vyloučit vstup „neproškolené“ a „nepovolané“ osoby (návštěva, servisní pracovník aj.), jeví se zamykání traktorů jako nejjednodušší varianta.

Mám na Vás takový dotaz. Moje přítelkyně je těhotná a pracuje ve firmě, která zpracovává kov. Pracuje na hale, kde se svařuje, brousí, kalí se ocel, ková se materiál, také je zde hluk. Kvůli tomu požádala zaměstnavatele (svého mistra) o přesun na jiné pracovní místo. Ten ji dal na pracovní místo, kde se ohýbá do palet a kde ukládá těžké kusy materiálu, které váží 5 kg. Přitom se musí vytáčet. Když už pak zaměstnavatel pro ni nemá práci, tak ji nechá brousit malou pásovou bruskou na hale, kde pořád lítá prach z broušení a svařování. Jaké má přítelkyně (zaměstnanec) pravomoci?

 

Pracovní podmínky těhotných zaměstnankyň jsou řešeny v ust. §§ 239–241 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). V případě, že těhotná zaměstnankyně koná práci, která jí je zakázána, nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, je zaměstnavatel povinen ji dle ust. § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dočasně převést na jinou práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného výdělku jako při výkonu dosavadní práce. Dosahuje-li zaměstnankyně při výkonu práce, na kterou byla převedena, bez svého zavinění nižšího výdělku, musí jí být poskytnut vyrovnávací příspěvek podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

 

Podrobnější řešení problematiky zakázaných prací těhotným zaměstnankyním je řešeno ve vyhlášce č. 180/2015 Sb., o zakázaných pracích a pracovištích, které spadá do kompetence Ministerstva zdravotnictví. Doporučujeme Vám tak kontaktovat uvedené ministerstvo, případně místně příslušnou krajskou hygienickou stanici.

Mám na Vás dotaz. Zákoník práce (ZP) uvádí povinnost kontrolovat dodržování opatření k zajištění BOZP. S kolegou vedeme spor ohledně toho, kdo má uvedené kontroly provádět. Tvrdím, že explicitně se jedná o povinnost vedoucích zaměstnanců a OZO/bezpečnostní technik by měl být spíše garantem toho, že rizika jsou identifikována a opatření jsou nastavena dostatečně na jejich pokrytí a provádět roční bezpečnostní prověrku – ve smyslu „auditu“ celého systému BOZP. Kolega tvrdí, a musím s ním souhlasit, že v ZP takto povinnost vedoucích zaměstnanců stanovena není. To má sice pravdu. Avšak co v případě problému (např. úrazu či nemoci z povolání): Bude zkoumáno jen naplnění zákonné povinnosti nebo i hodnocena míra funkčnosti/nefunkčnosti systému BOZP? Můžete mi prosím poskytnout Váš náhled na tuto problematiku?

 

Dle ust. § 101 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci (dále jen „BOZP“) zaměstnanců s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. V návaznosti na ust. § 101 odst. 2 zákoníku práce je výše uvedená povinnost zaměstnavatele nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.

 

Z uvedeného vyplývá, že povinnost zajistit BOZP zaměstnancům se vztahuje na zaměstnavatele, případně na konkrétního vedoucího zaměstnance v rozsahu pracovních míst, která jeho podřízení zaměstnanci u něj zastávají.

 

Problematiku odborně způsobilé osoby k zajišťování úkolů v prevenci rizik (tzv. OZO) stanovuje ust. § 9 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů. Dle ust. § 9 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je zaměstnavatel povinen zajišťovat a provádět úkoly v hodnocení a prevenci rizik možného ohrožení života nebo zdraví zaměstnance (dále jen „zajišťování úkolů v prevenci rizik“) s ohledem na nebezpečí ohrožení BOZP zaměstnanců ve všech oblastech své činnosti. Dále je nutné zdůraznit, že podle ust. § 9 odst. 2 uvedeného zákona může zaměstnavatel zajišťovat plnění úkolů v prevenci rizik, je-li k tomu způsobilý nebo odborně způsobilý v případech a za podmínek zvedených v odst. 3 písm. a) a b) tohoto zákona, sám, jinak je povinen zajistit úkoly odborně způsobilým zaměstnancem, kterého zaměstnává v pracovněprávním vztahu, nebo jinou odborně způsobilou fyzickou osobou.

 

Ve Vámi uvedeném příkladu problému (např. úrazu či nemoci z povolání) se samozřejmě postupuje podle určitého právního předpisu, zde konkrétně dle ust. § 105 zákoníku práce. Míra hodnocení funkčnosti/nefunkčnosti daného systému BOZP, jak uvádíte, vyplývá ze zákonných povinností zaměstnavatele. V tomto modelovém příkladu např. podle ust. § 105 odst. 5 zákoníku práce, kdy je povinen přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů. Povinnost zaměstnavatele vyplývá již z výše uvedeného zajišťování úkolů v prevenci rizik.

Mám jako OSVČ nějaké povinnosti na úseku BOZP, i když nemám žádné zaměstnance?

 

Práva a povinnosti zaměstnavatelů, zaměstnanců i osob samostatně výdělečně činných (dále jen „OSVČ“) v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) stanoví především část pátá zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“).

 

Na OSVČ bez zaměstnanců se vztahuje méně povinností v oblasti BOZP, než na zaměstnavatele či OSVČ se zaměstnanci (ti jsou z pohledu právní legislativy České republiky také v pozici zaměstnavatele). Ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb. stanovuje, že na OSVČ se v oblasti BOZP nevztahují všechna ust. § zákoníku práce, ale pouze § 101 odst. 1, 2 a 5, § 102, § 104 a § 105 zákoníku práce a ust. § 2 až § 11 zákona č. 309/2006 Sb. s přihlédnutím k podmínkám vykonávané činnosti nebo poskytování služeb a jejich rozsahu. Tam, kde se v zákoníku práce, nebo v části první zákona o zajištění dalších podmínek BOZP uvádí zaměstnavatel nebo zaměstnanec, rozumí se tím i osoba zmíněná v ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb. V případě OSVČ se tak jedná o ust. § 12 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb.

 

Zároveň je nutno zdůraznit, že se na OSVČ s přihlédnutím k jejich vykonávané činnosti vztahují i povinnosti z právních a ostatních předpisů k zajištění BOZP, a to např. v podobě nařízení vlády, která vyplývají z výše uvedeného výčtu ust. § ze zákoníku práce a zákona č. 309/2006 Sb. u OSVČ.

 

Úkoly v hodnocení a prevenci rizik možného ohrožení života a zdraví (ust. § 9 zákona č. 309/2006 Sb.) může OSVČ vykonávat i sama, pokud k tomu má potřebné znalosti. Zdrojem dalších informací v této věci mohou být i publikace a zprávy přístupné např. na internetové stránce: www.ceskyfocalpoint.cz.

Obracím se na vás s následujícím dotazem. Naše mateřská společnost sídlící v Rakousku by k nám v příštím roce ráda vyslala zahraniční studenty na praxi. Tato praxe by u některých osob zahrnovala pouze výkon administrativní činnosti ve společnosti, nicméně u některých osob ale také výkon praxe přímo ve výrobě, přičemž některá pracoviště ve výrobě jsou zařazena do kategorie 3. Věk studentů je 18 a více let. Co všechno (lékařské prohlídky, školení studentů, seznámení s riziky, návody k použití v NJ apod.) musíme pro tyto zahraniční studenty zajistit, abychom splnili náležitosti BOZP?

 

Zastáváme názor, že vzhledem k Vámi popsané problematice by měly být v prvé řadě smluvně určené povinnosti mezi smluvními stranami, které zajišťují praxi Vámi uvedených studentů. Jedná se především o určení odpovědnosti a povinností za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, včetně případně přijatých opatření k odstranění nebo snížení rizik na pracovištích, a to v podobě osobních ochranných pracovních prostředků. Konkrétně tak, kdo má ze smluvních stran výše uvedené povinnosti vůči zahraničním studentům vykonávat.

 

Zároveň však ust. § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), uvádí, že: „Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.“

 

Z uvedeného je patrné, že právě zahraniční studenty můžeme označit za fyzické osoby, které se budou na pracovištích ve Vaší společnosti v České republice zdržovat a vykonávat zde určené činnosti v rámci jejich studijní praxe.

 

Zároveň je nutné zohlednit to, že dle ust. § 102 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.“

 

Tím pádem konstatujeme, že daní zahraniční studenti musí být seznámeni s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a s opatřeními zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na pracovištích, kde bude jejich praxe vykonávána.

 

Problematika zdravotní způsobilosti (lékařských prohlídek) těchto studentů spadá do kompetence Ministerstva zdravotnictví, potažmo místně příslušné krajské hygienické stanice, které Vám doporučujeme kontaktovat.

Chtěl bych se Vás zeptat, jaké má povinnosti zaměstnavatel vůči svým zaměstnancům u osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP)?

 

Na úvod uvádíme, že jednou ze základních povinností zaměstnavatele je dle ust. § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.“

 

Jedním z přijatých opatření ze strany zaměstnavatele k předcházení vyhodnocených rizik mohou být právě OOPP. Ust. § 104 odst. 1 zákoníku práce uvádí, že: „Není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie.“

 

Z výše uvedené citace lze tak konstatovat, že pokud nelze rizika omezit či eliminovat prostředky kolektivní ochrany (tím je např. zábradlí na pracovišti, které může zamezit pádu z výšky nebo do hloubky většímu počtu zaměstnanců na daném pracovišti), opatřeními v oblasti organizace práce (např. nastavenými pracovními postupy ze strany zaměstnavatele, kterými lze co nejvíce eliminovat působení rizik), je povinností zaměstnavatele poskytnout svým zaměstnancům OOPP. Samozřejmě i samotné OOPP musí plnit svoji základní funkci, a to je chránit zaměstnance před konkrétními riziky při výkonu pracovní činnosti na daném pracovišti. Pokud tak např. hrozí tepelné riziko s možným popálením některých lidských části těla zaměstnance, je na místě, aby zaměstnavatel zvolil vhodné OOPP proti jeho působení.

 

Pro určení a výběr vhodných OOPP musí zaměstnavatel vycházet z povinnosti vyplývající z ust. § 104 odst. 5 zákoníku práce: „Osobní ochranné pracovní prostředky, mycí, čisticí a dezinfekční prostředky a ochranné nápoje přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce. Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním.“

 

Prováděcí právní předpis k OOPP, tj. nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády“) dále specifikuje podmínky k problematice OOPP. Dle ust. § 4 odst. 1 tohoto nařízení vlády: „Při určování rizik pro výběr a použití osobního ochranného pracovního prostředku zaměstnavatel postupuje zejména podle přílohy č. 1 k tomuto nařízení, přičemž vychází z vyhledávání a vyhodnocování rizik.“ Samotná příloha tak v sobě zahrnuje tabulku pro vyhodnocení rizik pro výběr a použití ochranných prostředků, a to podle základního rozdělení na výčet možných rizik a částí lidského těla, na která rizika mohou působit.

 

Pokud budeme vycházet z předpokladu, že zaměstnavatel poskytl zaměstnanci např. OOPP pro ochranu očí/zrak v podobě ochranných brýlí, je jeho povinností dle ust. § 104 odst. 4 zákoníku práce je udržovat v použivatelném stavu a kontrolovat jejich používání. V praxi tak samotné přidělování OOPP je zpravidla u zaměstnavatelů řešeno v rámci vnitřní organizační směrnice a výdejovými kartami u jednotlivých zaměstnanců s uvedením seznamu a datem přidělení daných OOPP s podpisem příslušného zaměstnance. Případně i s doplněním doby, po kterou budou OOPP využívány.

 

Dále je také nutno uvést, že dle ust. § 3 odst. 3 nařízení vlády: „Zaměstnanec musí být s používáním osobního ochranného pracovního prostředku prokazatelně seznámen. Používání osobního ochranného pracovního prostředku více zaměstnanci je možné pouze v případě, že byla učiněna opatření, která zamezí ohrožení infekčními onemocněními.“ V případě používání OOPP více zaměstnanci na pracovištích (provozech) tak musí být dodržena jistá hygienická opatření. Samozřejmě i v této situaci má stále zaměstnavatel povinnost udržovat je v použivatelném stavu.

 

Samotné přidělování OOPP zaměstnancům zaměstnavatelem, a to i v rámci např. počtu přidělených kusů, musí vycházet ze základního principu, a to, aby přijaté opatření v podobě OOPP nadále odstraňovalo, nebo omezilo působení rizik. Pokud tedy přidělený OOPP ztratil svoji funkčnost, je zaměstnavatel povinen jej nahradit novým odpovídajícím kusem.

 

Zaměstnavatel je také povinen zaměstnance seznámit s používáním OOPP a současně stanovit způsob, četnost, podmínky a dobu jejich používání. Zaměstnavatel uvedené stanoví na základě četnosti vyskytujících se rizik, charakteru a druhu práce i pracoviště a s přihlédnutím k vlastnostem samotných OOPP.

 

Na závěr je nutno zdůraznit, že dle ust. § 3 odst. 1 písm. a) a b) nařízení vlády musí OOPP: „být po dobu používání účinný proti vyskytujícím se rizikům a jeho používání nesmí představovat další riziko“ a „odpovídat podmínkám na pracovišti“. Právě i tyhle vlastnosti a podmínky používání OOPP by měl zaměstnavatel zhodnotit pro výběr vhodných OOPP k daným pracovním činnostem u svých zaměstnanců.

Jak je to s vydáváním osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP) ze strany zaměstnavatele? Může mě zaměstnavatel nutit do toho, abych si je nakoupil sám a pak mi účtenku za ně proplatil?

 

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (zejména v jeho ust. § 104) a nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

 

Z těchto právních předpisů vyplývá, že OOPP přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu (např. dle Směrnice pro poskytování OOPP) zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek pro jednotlivé pracovní činnosti. Poskytování OOPP nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním.

 

Poskytování OOPP zaměstnavatelem tak musí být uskutečněno v přímé formě, nikoliv ve formě finanční náhrady s tím, že zaměstnanci si mají obstarat tyto prostředky sami a za zaměstnavatelem poskytnuté finanční prostředky si je zakoupit. Rovněž je zásadně nesprávný takový postup zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnanec si má OOPP zakoupit nejprve sám, a na základě účetního dokladu předloženého zaměstnavateli mu pak zaměstnavatel vynaložené prostředky uhradí.

Zaměstnavateli vadí, že v pracovním oděvu (montérkách) jezdím domů a nenechávám ho ve skříňce na šatně firmy. Vadí mu prý to, že v montérkách pak mohu doma na zahradě něco dělat, a tak je rychleji zničím. Může mě nutit k tomu, abych je nechával v práci?

 

Povinnosti zaměstnavatele při poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) jsou stanoveny v ust. § 104 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a dále pak v prováděcím právním předpisu k tomuto ust. § zákoníku práce, tj. v nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády č. 390/2021 Sb.“).

 

V prostředí, v němž oděv podléhá při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění nebo plní ochrannou funkci, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele jako OOPP též pracovní oděv, tj. např. montérky (ust. § 104 odst. 2 zákoníku práce).

 

Zákoník práce dále uvádí, že zaměstnavatel je povinen udržovat OOPP v použitelném stavu a kontrolovat jejich používání. OOPP náleží zaměstnanci bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce (ust. § 104 odst. 4 a 5 zákoníku práce). Způsob, podmínky a dobu používání OOPP stanoví zaměstnavatel ve svém vnitřním předpise (ust. § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 390/2021 Sb.), se kterým musí být zaměstnanci seznámeni.

 

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zaměstnavatel poskytuje pracovní oděv (montérky) na své náklady. Je povinen kontrolovat jeho používání, a jelikož se jedná o jeho majetek, může požadovat, abyste pracovní oděv (montérky) nosil pouze v pracovní době, nikoliv při cestě ze zaměstnání anebo pro práci na Vaší zahradě apod.

Jak je to s osobními ochrannými pracovními prostředky při práci v lese – motorová pila? Kamarád (zaměstnanec u jedné firmy) mi říkal, že některé jsou povinné. Já jsem však OSVČ. Musím jako OSVČ mít nějaké povinné OOPP, případně splňovat nějaké další požadavky na BOZP?

 

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno v ust. § 104 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (dále jen „nařízení vlády č. 390/2021 Sb.“).

 

Z těchto předpisů vyplývá, že OOPP přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu (např. dle Směrnice pro poskytování OOPP) zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek pro jednotlivé pracovní činnosti. Při přidělování OOPP je nutné vycházet i z návodů k obsluze od výrobců používaných strojů a zařízení.

 

Na základě ust. § 8 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru (dále jen „nařízení vlády č. 339/2017 Sb.“), musí zaměstnavatel zajistit, aby zaměstnanec při práci s řetězovou pilou při těžební a pěstební činnosti a údržbě zeleně vždy používal ochranný oděv a pracovní obuv odolnou proti pořezání a další OOPP stanovené zaměstnavatelem, s přihlédnutím k návodu výrobce na obsluhu řetězové pily.

 

Vzhledem k tomu, že i osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) se běžně pohybují v pracovním prostředí a na pracovištích, na kterých vykonávají svoji pracovní činnost (např. již uvedená práce v lese), tak i na ně se vztahují povinnosti k zajištění požadavků bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Konkrétně tak na základě ust. § 12 písm. b) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“): „Na právní vztahy týkající se zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, jde-li o fyzickou osobou, která provozuje samostatně výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu.“

 

Ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb. tak specifikuje, které ust. § zákoníku práce a zákona č. 309/2006 Sb. se na OSVČ a další osoby v tomto ust. § vztahují: „§ 101 odst. 1, 2 a 5 § 102, 104 a 105 zákoníku práce a § 2 až 11 s přihlédnutím k podmínkám vykonávané činnosti nebo poskytování služeb a jejich rozsahu.“ Právě i z uvedených ust. § těchto 2 zákonů vyplývají některé prováděcí právní předpisy, které blíže specifikují povinnosti, jež musí i OSVČ vzhledem ke své vykonávané činnosti dodržovat. V již uvedené problematice OOPP se tak jedná o stejné povinnosti jako u běžného zaměstnavatele. To znamená vyplývající z ust. § 104 zákoníku práce, prováděcího právního předpisu – nařízení vlády č. 390/2021 Sb. Nicméně i v případě OSVČ pracujícího v lese nebo na pracovišti obdobného charakteru se na něj vztahuje další povinnost k OOPP při práci s řetězovou pilou. Konkrétně tak dle již výše uvedeného ust. § 8 odst. 4 nařízení vlády č. 339/2017 Sb.

 

Na závěr je však nutno zdůraznit, že vzhledem k položené otázce se jedná o výčet povinností u OSVČ spíše z pohledu OOPP. Ovšem samotná citace ust. § 12 zákona č. 309/2006 Sb. uvádí i další ust. § zákoníku práce a zákona č. 309/2006 Sb. V případě tak používání např. ručního nářadí (sekyra apod.), nebo řetězové pily se na OSVČ vztahují povinnosti k požadavkům na zařízení, které vyplývají z ust. § 4 zákona č. 309/2006 Sb. a z něj vyplývajícího prováděcího právního předpisu, tj. nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Tím pádem lze konstatovat, že některá ust. § příslušných zákonů bližší povinnosti specifikují v prováděcích právních předpisech, na které se musí jak zaměstnavatel, tak i OSVČ zaměřit.

Má brigádník u zaměstnavatele nárok na firemní oblečení, nebo musí používat své – přinesené z domu?

 

Jako „brigáda“ bývá označován takový druh pracovní činnosti, který má charakter výpomocné, často krátkodobé práce. V zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a vůbec v platné právní legislativě České republiky se tento pojem nevyskytuje, nicméně v praxi je běžně používán.

 

Na „brigádníka“, se kterým je uzavřen pracovněprávní vztah, nejčastěji ve formě práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti), se tedy ve smyslu zákoníku práce pohlíží jako na zaměstnance, který má stejná práva a povinnosti jako zaměstnanec.

 

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno v ust. § 104 zákoníku práce a nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

 

Z těchto právních předpisů vyplývá, že OOPP přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu (např. dle Směrnice pro poskytování OOPP) zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek pro jednotlivé pracovní činnosti. Poskytování OOPP nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním

Mám otázku k pracovní obuvi. Může mi zaměstnavatel přidělit např. jiný typ pracovní obuvi než ostatním kolegům, když mám zdravotní problémy s nohami a mohu to doložit lékařskou zprávou od svého odborného lékaře?

 

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků (dále jen „OOPP“) je především řešeno zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a prováděcím právním předpisem, tj. nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků.

 

Zaměstnavatel bezplatně přiděluje zaměstnancům OOPP, mezi které patří i pracovní obuv, na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek pro jednotlivé pracovní činnosti.

 

Při zpracování vlastního seznamu pro poskytování OOPP by měl zaměstnavatel vycházet nejen z podmínek na pracovišti, ale i zdravotního stavu zaměstnanců. Pokud má zaměstnanec změněný zdravotní stav nebo u něho později dojde ke změně zdravotního stavu, měla by tato skutečnost být zaměstnavateli doložena lékařskou zprávou. Zaměstnavatel na základě lékařské zprávy stanoví opatření z hlediska vhodného OOPP. V tomhle případě i pracovní obuvi.

Pracuji jako pečovatelka v domově pro seniory, ve kterém také přicházím do styku s tělními tekutinami klientů této pobytové sociální služby. Zaměstnavatel nám pro tuhle pracovní činnost pořizuje pracovní rukavice Ambulex VINYL, které nejsou dle informací od výrobce na jeho internetových stránkách pro tuhle činnost vhodné. Můžu odmítnout výkon pracovní činnosti u zaměstnavatele kvůli nevyhovujícím pracovním pomůckám? Mohu po něm požadovat nákup vhodnějšího typu pracovních rukavic?

 

Na úvod je nutné uvést, že dle ust. § 104 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky (dále jen „OOPP“). Právě OOPP jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem.

 

V této souvislosti lze navázat na ust. § 104 odst. 5 zákoníku práce, že OOPP, mycí, čisticí a dezinfekční prostředky, případně ochranné nápoje, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce.

 

Z uvedeného tak vyplývá, že pokud Vámi uvedené pracovní rukavice Ambulex VINYL jsou OOPP, tak byly zaměstnancům zaměstnavatelem přiděleny na základě vyhodnocených rizik vyplývajících z konkrétních podmínek práce.

 

Zároveň tak musí zaměstnavatel zhodnotit i použití těchto rukavic dle návodu výrobce (Matopat), konkrétně tak pro: „diagnostické nebo léčebné zákroky.“ Dále také i z pohledu: „S ohledem na své složení a vlastnosti jsou doporučovány pro zákroky s nízkým rizikem infekce, při nichž nedochází ke kontaktu s tělními tekutinami, krví a chemickými prostředky.“ Výrobce tak uvádí pouze doporučení, kdy je na zaměstnavateli vlastní zvážení k jejich poskytnutí coby OOPP.

 

Pokud je tak učiněno, musí být dodržena podmínka toho, aby OOPP zaměstnance chránilo při riziky. V této souvislosti s odkazem na ust. § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků, musí být OOPP po dobu používání účinný proti vyskytujícím se rizikům a jeho používání nesmí představovat další riziko.

 

Samozřejmě, že zákoník práce uvádí povinnosti zaměstnavatele, ale také práva a povinnosti zaměstnanců. Dle ust. § 106 odst. 2 zákoník práce: „Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance."

V zaměstnání se mi stal pracovní úraz. Zaměstnavatel to však jako pracovní úraz neshledává. Kdo tedy rozhoduje o tom, zda to pracovní úraz byl, či nebyl?

 

Rozhodnutí o uznání či neuznání pracovního úrazu je zcela v kompetenci zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance, a to na základě ust. § 105 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

 

Ovšem ne pokaždé dochází v této záležitosti ke vzájemnému souladu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem při řešení pracovního úrazu. Tím pádem, pokud dojde ke vzájemnému sporu a nedohodne se úrazem postižený zaměstnanec se svým zaměstnavatelem o uznání daného pracovního úrazu, pak je dále možné řešit tuto záležitost pouze soudní cestou. Pouze soud je oprávněn přezkoumat, zda se o pracovní úraz jednalo, či nikoliv. Na základě uvedeného tak tohle posouzení nenáleží ani pojišťovně poskytující zákonné pojištění pro případ odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, tj. např. pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group.

 

Zároveň také orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, nemohou do této záležitosti zasahovat a měnit rozhodnutí zaměstnavatele o uznání nebo neuznání pracovního úrazu.

Jaké mám jako zaměstnavatel povinnosti v případě vzniku pracovního úrazu na mém pracovišti? Jak bych měl postupovat i vůči příslušným institucím, např. oblastnímu inspektorátu práce?

 

Na úvod je nutné uvést, že samotná problematika pracovní úrazovosti vyplývá především ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Právě v jeho ust. § 105 je definována role zaměstnavatele, a to z pohledu jeho povinností při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Vzhledem k vysvětlení určité propojenosti jednotlivých zúčastněných stran, které jsou do této problematiky zapojeny, dále uvádíme některá ust. § 105 zákoníku práce včetně bližšího vysvětlení problematiky pracovní úrazovosti. Vlastní vymezení pracovního úrazu pak uvádí ust. § 271k odst. 1 zákoníku práce: „Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).“

 

Právě ust. § 105 odst. 1 zákoníku práce definuje základní povinnost zaměstnavatele při vzniku pracovního úrazu: „Zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo, je povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku tohoto úrazu za účasti zaměstnance, pokud to zdravotní stav zaměstnance dovoluje, svědků a za účasti odborové organizace a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bez vážných důvodů neměnit stav na místě úrazu do doby objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu. O pracovním úrazu zaměstnance jiného zaměstnavatele je zaměstnavatel podle věty první povinen bez zbytečného odkladu uvědomit zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance, umožnit mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu a seznámit ho s výsledky tohoto objasnění.“

 

Z výše uvedeného je tak patrné, že zaměstnavatel je zúčastněnou stranou, která musí v této záležitosti vždy konat. Samozřejmě určitým výsledkem a zároveň jeho povinností je dle ust. § 105 odst. 5 zákoníku práce přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů. Tohle opatření lze chápat jako 1 způsob prevence ze strany zaměstnavatele pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví a životů jeho zaměstnanců.

 

Během zmíněného objasnění příčin a okolností vzniku tohoto úrazu je další zúčastněnou stranou samotný zaměstnanec, jak uvádí již výše uvedená citace. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel má povinnost vést v knize úrazů evidenci o všech úrazech, tj. úrazech pracovních i „nepracovních“ (ust. § 105 odst. 2 zákoníku práce). Dle ust. § 105 odst. 3 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen vyhotovovat záznamy a vést dokumentaci o všech pracovních úrazech, jejichž následkem došlo

 

a) ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než 3 kalendářní dny, nebo

 

b) k úmrtí zaměstnance.

 

Jedno vyhotovení záznamu o úrazu je povinen zaměstnavatel předat postiženému zaměstnanci a v případě smrtelného pracovního úrazu jeho rodinným příslušníkům.“

 

Rozhodnutí o uznání či neuznání pracovního úrazu je zcela v kompetenci zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance.

 

Jednotlivé zapojení dalších subjektů do celé záležitosti je také na základě dalšího plnění povinností ze strany zaměstnavatele. Konkrétně tak dle ust. § 105 odst. 4 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu stanoveným orgánům a institucím.“ Samotné vymezení těchto institucí, včetně vzoru záznamu o úrazu, je uvedeno v prováděcím právním předpisu k zákoníku práce, tj. nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“).

 

Samozřejmě je na místě uvést rozdíl u jednotlivých druhů pracovních úrazů. Orgány inspekce práce je v rámci svého informačního systému o pracovních úrazech dělí na:

 

Smrtelný pracovní úraz – takové poškození zdraví, na jehož následky úrazem postižený zaměstnanec nejpozději do 1 roku zemřel (ust. § 3 nařízení vlády).

 

Závažný pracovní úraz – takové poškození zdraví, trvá-li hospitalizace úrazem postiženého zaměstnance více než 5 dnů.

 

Ostatní pracovní úraz – takové poškození zdraví, jehož následkem došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než 3 kalendářní dny.

 

Uvedené nařízení vlády ve svém ust. § 4 odst. 1 uvádí povinnost zaměstnavatele pracovní úraz bez zbytečného odkladu ohlásit daným institucím, a to dle jeho písm. c): „příslušnému oblastnímu inspektorátu práce, došlo-li k úrazu u fyzické nebo právnické osoby, která podle jiného právního předpisu podléhá jeho kontrolní působnosti, a trvá-li hospitalizace úrazem postiženého zaměstnance více než 5 dnů nebo lze-li vzhledem k povaze zranění takovou dobu hospitalizace předpokládat.“ Z uvedeného je tak patrné, že tahle povinnost musí být naplněna u tzv. závažných pracovních úrazů. Zároveň ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády uvádí povinnost ohlášení smrtelného pracovního úrazu bez zbytečného odkladu. Dle ust. § 4 odst. 2 písm. c) daného nařízení vlády je povinnost zaměstnavatele opět i vůči příslušnému oblastnímu inspektorátu práce.

 

Nicméně v případě tzv. ostatních pracovních úrazů není povinnost tento druh pracovních úrazů ohlašovat na příslušný oblastní inspektorát práce.

 

Samotné ohlášení pracovních úrazů tak bývá nejčastěji v praxi vůči místně příslušnému oblastnímu inspektorátu práce, coby povinnost zaměstnavatele, realizována prostřednictvím telefonického hovoru, e-mailové korespondence, případně prostřednictvím datové schránky.

 

Vzhledem k jisté analogii v této problematice má zaměstnavatel dále dle ust. § 5 odst. 1 nařízení vlády vyhotovit záznam o úraz: „Záznam o úrazu vyhotovuje zaměstnavatel úrazem postiženého zaměstnance neprodleně, nejpozději však do 5 pracovních dnů ode dne, kdy se o úrazu dozvěděl. Záznam o úrazu předá zaměstnavatel bez zbytečného odkladu oprávněným osobám.“

 

Ust. § 6 nařízení vlády uvádí výčet institucí, kterým je zaměstnavatel povinen zaslat záznam o úrazu za uplynulý kalendářní měsíc, a to nejpozději do 5. dne následujícího měsíce. Povinnost vyplývající z toho ust. § se tak vztahuje na tzv. závažné a ostatní pracovní úrazy. V praxi tak např. u pracovního úrazu, který se stal dne 18. 10. 2021, tak musí zaměstnavatel vyhotovený záznam o úrazu zaslat na příslušné instituce, včetně místně příslušného oblastního inspektorátu práce, nejpozději do 5. 11. 2021.

 

Dle ust. § 7 nařízení vlády je tato povinnost rozdílná u smrtelných pracovních úrazů: „V případě smrtelného pracovního úrazu zašle zaměstnavatel záznam o úrazu nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy se o úrazu dozvěděl.“

 

Pro vypracování záznamu o úrazu se tak nejčastěji ze strany zaměstnavatelů využívá vzor záznamu o úrazu, který je přílohou č. 1 nařízení vlády, který se zašle příslušným institucím. Dle ust. § 9 odst. 1 nařízení vlády tak může zaměstnavatel záznam o úrazu (případně záznam o úrazu – hlášení změn) zaslat v elektronické či listinné podobě.

 

Zde je nutno zdůraznit, že v případě výše uvedeného hlášení pracovního úrazu a vyhotovení záznamu o úrazu včetně jeho zaslání, se jedná o 2 samostatné povinnosti, které by měl zaměstnavatel naplnit v již uvedeném pořadí. Bez vyhotovení záznamu o úrazu jej v podstatě nejde poté zaslat na příslušné instituce.

 

Samozřejmě, že mimo již uvedené dané nařízení vlády obsahuje i další ust. §, kde za zmínku stojí např. ust. § 2 odst. 1 o možnosti vedení knihy úrazů v elektronické či listinné podobě a samotném obsahu této evidence. Dále také ust. § 8 odst. 1 nařízení vlády vztahující se k případným změnám po již odeslaném záznamu o úrazu: „Byl-li zaměstnavatelem odeslán záznam o úrazu podle § 6 a 7 a následně se zaměstnavatel dozví o skutečnostech, které vedou ke změně v něm uvedených údajů, vyhotoví zaměstnavatel úrazem postiženého zaměstnance záznam o úrazu - hlášení změn.“ Jeho vzor je v příloze č. 2 tohoto nařízení vlády.

 

Mezi další povinnost zaměstnavatele k této pojistné události patří dle ust. § 7a nařízení vlády to, že: „Zaměstnavatel zašle pro účely likvidace pojistných událostí z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání záznam o úrazu i organizační jednotce pojišťovny, u které je pro tento účel pojištěn.“

 

Jak již bylo uvedeno ve výše uvedeném výkladu, jednotlivé povinnosti ze strany zaměstnavatele, a to v problematice pracovních úrazů, by měly být ním plněny v rámci jisté časové posloupnosti.

V práci vedeme knihu úrazů pouze v elektronické podobě (v počítači). Je to dostatečně průkazné i pro orgány inspekce práce? V jaké právní legislativě najdu ke knize úrazů bližší informace?

 

Co se týče samotné problematiky evidence v knize úrazů, tak je v této záležitosti stěžejní ust. § 105 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen vést v knize úrazů evidenci o všech úrazech, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla způsobena pracovní neschopnost nepřesahující 3 kalendářní dny.“

 

Pokud se zaměříme na výše uvedenou citaci ze zákoníku práce, tak dle ust. § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, ve znění pozdějších (dále jen „nařízení vlády č. 201/2010 Sb.“), vede zaměstnavatel evidenci o úrazech v knize úrazů v elektronické nebo listinné podobě.

 

Z ust. § 105 odst. 2 zákoníku práce tak vyplývá, že v knize úrazů vede zaměstnavatel evidenci o všech úrazech, tj. o úrazech (obecně řečeno „nepracovních“) a pracovních úrazů. V případě prvního uvedení se tak může např. jednat o úraz v podobě drobného poranění prstu říznutím o list papíru, který však nemusí být zaměstnavatelem zároveň vyhodnocen jako pracovní úraz.

 

Pro doplnění je opět nutné zdůraznit, že rozhodnutí o uznání či neuznání pracovního úrazu je zcela v kompetenci zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance. V případě, že dojde ke sporu a nedohodne se zaměstnanec se zaměstnavatelem o uznání pracovního úrazu, pak je dále možné řešit tuto záležitost pouze soudní cestou. Orgány inspekce práce nemohou do této záležitosti zasahovat a měnit rozhodnutí zaměstnavatele o uznání či neuznání pracovního úrazu.

 

Pokud bychom se navrátili k prováděcímu právnímu předpisu, tj. nařízení vlády č. 201/2010 Sb., tak jeho ust. § 2 odst. 1, mimo již zmíněné, uvádí, co má evidence obsahovat za údaje. Zde je na místě uvést, že nastavené údaje jsou jak potřeby úrazů, tak i pracovních úrazů.

 

I vzhledem k uvedenému je pro orgány inspekce práce dostatečně průkazná elektronická evidence knihy úrazů, a to za předpokladu, pokud je vedena v souladu s výše uvedenou právní legislativou. Zároveň je nutno zdůraznit, že v problematice pracovních úrazů zaměstnavateli z již uvedené právní legislativy vyplývají i další povinnosti.

Kdo a jaké povinnosti má u pracovního úrazu, který se stal agenturnímu zaměstnanci?

 

V případě pracovního úrazu zaměstnance agentury práce je povinností uživatele zaznamenat úraz do knihy úrazů (ust. § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, ve znění pozdějších předpisů) a bez zbytečného odkladu uvědomit zaměstnavatele úrazem postiženého (agenturu práce), umožnit mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu a seznámit ho s výsledky tohoto šetření (ust. § 105 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).

 

Veškeré souvislosti s pracovním úrazem jako je např. vyšetření, evidenci, zpracování a zaslání záznamu o úrazu a odškodnění pracovního úrazu zajišťuje zaměstnavatel, tj. agentura práce.

Můj syn se během přestávky mezi vyučováním v budově základní školy srazil s učitelem, který ho polil hrnkem s horkou vodou. Následkem byl úraz s popáleninami na více částech těla mého syna. Škola odpovědnost odmítá. Na koho se mohu při řešení této situace obrátit? Jsou orgány inspekce práce v tomhle kompetentní?

 

Na základě zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), nespadá do působnosti orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, problematika vyplývající z evidence úrazů žáků, a to konkrétně ve škole či školském zařízení uskutečňující základní vzdělávání, tj. na základní škole.

 

Dle ust. § 6 odst. 1 písm. g) zákona o inspekci práce se působnost orgánů inspekce práce vztahuje na: „Právnické osoby, které vykonávají činnost školy nebo školského zařízení, další právnické osoby nebo fyzické osoby, u nichž se uskutečňuje praktické vyučování žáků středních škol, odborných učilišť nebo vyšších odborných škol.“ Z pohledu uvedeného zákona tak mohou orgány inspekce práce provádět svoji kontrolní činnost i např. na základních školách, nicméně samotná problematika úrazů žáků na základních školách není v jejich působnosti.

 

Zároveň v návaznosti na ust. § 3 odst. 4 vyhlášky č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), podá škola nebo školské zařízení bez zbytečného odkladu hlášení o úrazu také příslušnému oblastnímu inspektorátu práce, v případech uvedených v ust. § 2 odst. 1 a 4 této vyhlášky. Konkrétně pokud byla nepřítomnost dítěte, žáka nebo studenta (dále také jen „žák“) ve škole nebo školském zařízení zasahující alespoň do 2 po sobě jdoucích vyučovacích dnů; při smrtelném úraze, nebo pokud je pravděpodobné, že žáku bude poskytnuta náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené úrazem.

 

Tato povinnost školy nebo školského zařízení vůči příslušnému oblastnímu inspektorátu práce je stále za předpokladu, že k úrazu došlo při praktickém vyučování žáků středních škol nebo praktické přípravě studentů vyšších odborných škol.

 

Vzhledem k výše uvedenému je vhodné se s danou problematikou obrátit přímo na místně příslušný krajský inspektorát České školní inspekce, která svoji činnost provádí na základě zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Jsem v pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu. Je zaměstnavatel povinen mi zaplatit veškeré výdaje spojené s léčením, např. jízdné k vyšetření u lékaře, doplatek léků, speciální vyšetření? Můžete mi sdělit, na co mám nárok?

 

Dle ust. § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“

 

Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz, má právo na to, aby mu zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytl náhradu zejména za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a náhradu věcné škody, jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance (ust. §§ 271a - § 271f zákoníku práce).

 

Zároveň dle ust. § 271r zákoníku práce: „Způsob a výši náhrady škody nebo nemajetkové újmy je zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s odborovou organizací a se zaměstnancem.“

 

Na závěr je nutno dodat, že zaměstnavatel za škodu však neodpovídá ve všech případech. Ust. § 270 zákoníku práce uvádí případy, kdy se zaměstnavatel zčásti nebo zcela zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Konkrétně tak dle ust. § 270 odst. 1 písm a) a b) zákoníku práce: „Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla

 

a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

 

b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy."

Potřeboval bych poradit… Začal jsem marodit od 1. 2. 2020 – šetření na nemoc z povolání. Dne 22. 9. 2020 mi byla nemoc z povolání uznána na pracovním lékařství. Marodil jsem tak do 31. 1. 2021. Potřeboval bych vědět, od kdy mi bude zpětně zaplaceno do 100 % peněz? Od doby začátku nemoci anebo od doby uznání nemoci?

 

V případě nemoci z povolání se většinou jedná o dlouhodobou záležitost, a to i z pohledu jejího následného vyřízení ze strany zaměstnavatele a likvidace pojistných událostí z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání u jeho pojišťovny.

 

Konkrétně je problematika nemocí z povolání obsažena v části jedenácté Náhrada majetkové a nemajetkové újmy, hlavě III Povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody, dílu 5 Pracovní úrazy a nemoci z povolání v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Právě tento uvedený díl 5 zákoníku práce dále v sobě zahrnuje jednotlivé oddíly, v nichž jsou jednotlivá ust. § definující bližší povinnosti zaměstnavatele i v případě nemoci z povolání. Konkrétně tak např. ust. § 269 odst. 2 zákoníku práce řeší povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu vzniklou nemocí z povolání. Dále např. ust. § 270 zákoníku práce se zabývá tím, kdy je zaměstnavatel zproštěn těchto povinností škodu zaměstnanci nahradit.

 

Co se týče samotných druhů náhrad, tak ty jsou součástí návazného oddílu 2, kdy např. v ust. § 271a zákoníku práce jsou řešeny náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Dále ust. § 271b zákoníku práce se zabývá náhradami ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V případě prvního uvedeného, tak ust. § 271a odst. 1 zákoníku práce uvádí, že: „Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 nebo odměny z dohody podle § 194 a plnou výší nemocenského.“

 

Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je třeba zjistit jeho průměrný výdělek před vznikem škody způsobené nemocí z povolání, tj. před pracovní neschopností, za kterou je náhrada požadována. Průměrný výdělek se zjišťuje podle pravidel uvedených v ust. §§ 351 až 362 zákoníku práce, popřípadě v ust. § 271m odst. 1 zákoníku práce, jako průměrný hodinový výdělek. Náhrada mzdy nebo platu podle ust. § 192 zákoníku práce nebo odměny z dohody podle ust. § 194 zákoníku práce přísluší zaměstnanci v době prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti; trvá-li pracovní neschopnost déle, přísluší mu za další dobu nemocenské podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (srovnání s ust. § 23 tohoto zákona). Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se vypočte tak, že od zjištěného průměrného výdělku se odečte plná výše náhrady mzdy nebo platu podle ust. § 192 zákoníku práce (odměny z dohody podle ust. § 194 zákoníku práce) poskytnutá zaměstnanci v době prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti a trvá-li jeho pracovní neschopnost déle, plná výše nemocenského příslušející mu za další dobu.

 

Uvedená ust. § tohoto zákona je však nutno chápat v hlubších souvislostech na Váš konkrétní případ.

 

Problematika nemoci z povolání, a to v souvislosti s výplatou dávky nemocenského pojištění (tzv. nemocenské) není v kompetenci orgánů inspekce práce.

 

V případě bližších informací k dávce nemocenského pojištění Vám doporučujeme se obrátit na Českou správu sociálního zabezpečení, potažmo na okresní pracoviště (okresní správu sociálního zabezpečení) podle Vašeho trvalého bydliště, případně dle místa podnikání. Právě tyto subjekty státní správy v této záležitosti vykonávají svoji působnost.

Kdo je schopen posoudit, zda je onemocnění nemocí z povolání?

 

Na úvod je nutno zdůraznit, že zaměstnavateli nepřísluší rozhodovat o tom, jestli onemocnění jeho zaměstnance je nemocí z povolání.

 

Nemoc z povolání mohou odborně a kvalifikovaně posoudit a uznat jen poskytovatelé pracovnělékařských služeb (zdravotnická zařízení), např. kliniky pracovního lékařství, kteří mají povolení posuzovat nemoci z povolání. Posudková činnost je upravena zejména zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 373/2011 Sb.") a vyhláškou č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání).

 

Po posouzení naplnění všech předpokladů vydá lékař zdravotnického zařízení lékařský posudek (ust. § 62 odst. 5 zákona č. 373/2011 Sb.) o tom, zda se jedná o nemoc z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, či nikoliv.

 

Mezi již uvedené předpoklady patří např. to, zda:

 

• Dané onemocnění musí být uvedeno v tzv. seznamu nemocí z povolání. Nemoc, která zde uvedena není, nemůže být za nemoc z povolání uznána.

• Dále také onemocnění musí dosahovat určitého stupně klinické závažnosti a musí být prokázáno, že postižená osoba (zaměstnanec) pracovala v prostředí a za podmínek, při nichž podle současných lékařských znalostí může daný druh onemocnění vzniknout. Zda mohou mít konkrétní pracovní podmínky vliv na vznik nemoci z povolání, posuzuje na základě měření místně příslušná krajská hygienická stanice.

• Dalším nezbytným předpokladem je příčinná souvislost mezi utrpěnou škodou a posuzovaným jednáním.

 

Vzhledem k tomu, že výše uvedená právní legislativa je v působnosti orgánů ochrany veřejného zdraví, doporučujeme Vám ke sdělení bližších informací kontaktovat Ministerstvo zdravotnictví, potažmo místně příslušnou krajskou hygienickou stanici, která je v dané věci kompetentní.

Stal se mi pracovní úraz a čekám na odškodnění. Zjistil jsem, že můj zaměstnavatel je nyní v prohlášeném konkursu. Co to pro mě znamená?

 

Za uvedené situace je povinností likvidátora, případně konkursního (insolvenčního) správce, odškodnit, případně pokračovat v odškodnění, které vzniklo u zaměstnavatele, jako jedna z povinností související s pracovním úrazem. Samozřejmě za předpokladu, že původní povinnost zaměstnavatele k náhradě škody je oprávněná dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

 

Pokud jste tak dosud neučinil, obraťte se na ustanoveného konkursního (insolvenčního) správce, který od zahájení konkursního (insolvenčního) řízení jedná namísto zaměstnavatele.

 

Pokud byste zjistil, že konkursní (insolvenční) správce neplní své povinnosti, nebo s Vámi v dané věci vůbec nekomunikuje, můžete na něj podat stížnost k soudu, který jej jmenoval. Pokud likvidátor, konkursní (insolvenční) správce nemá již finanční prostředky na odškodnění, měl by vyhotovit závěrečnou zprávu a zaslat ji Ministerstvu práce a sociálních věcí spolu s žádostí o převzetí odškodnění úrazu či nemoci z povolání postižených zaměstnanců státem. Tímto však nárok na odškodnění nezaniká, stále trvá, posouvá se však termín jeho výplaty.

Chci Vás poprosit o informaci, a to, jestli je normální, aby ve výrobní hale, kde vyrábí okna, dveře, měli zaměstnanci na pracovišti v zimních měsících např. teplotu jen 13 stupňů? Můj manžel tam pracuje a nelíbí se mi, že tam mrzne a nikdo s tím nic nedělá. Nějaké topení tam mají, ale asi jim špatné, nebo málo topí. Co s tím lze dělat?

 

Na základě zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, nespadá do působnosti orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, problematika v oblasti hygienických požadavků na pracoviště.

 

Problematiku zátěže chladem včetně bližších hygienických požadavků na pracoviště upravuje nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů.

 

Výše uvedené nařízení vlády spadá do kompetence orgánů ochrany veřejného zdraví, tj. Ministerstva zdravotnictví, potažmo místně příslušné krajské hygienické stanice, které Vám doporučujeme kontaktovat.

Ráda bych se zeptala, zda má zaměstnanec nárok na toaletu v zařízení typu informační centrum, kde je 1 toaleta určena pro invalidy a je veřejná a dále jsou tam 2 toalety označené jako "Páni" a "Dámy" a obě jsou rovněž veřejné. Má v takovém případě zaměstnanec nárok na toaletu, která by byla určena pouze zaměstnancům a nevyužívala by ji veřejnost? V informačním centru pracují celkem 3 osoby.

 

Na základě zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, nespadá do působnosti orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, problematika v oblasti hygienických požadavků na pracoviště.

 

Problematiku sanitárních zařízení na pracovišti, mezi které patří i toalety (záchody), upravuje nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů a dále také např. ČSN 73 4108 Hygienická zařízení a šatny.

 

Výše uvedené nařízení vlády a norma ČSN spadají do kompetence orgánů ochrany veřejného zdraví, tj. Ministerstva zdravotnictví, potažmo místně příslušné krajské hygienické stanice, které Vám doporučujeme kontaktovat.

Kde jako zaměstnavatel mohu najít bližší informace k hasicím přístrojům?

 

Na úvod tak uvádíme, že dle ust. § 102 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Zaměstnavatel je povinen přijmout opatření pro případ zdolávání mimořádných událostí, jako jsou havárie, požáry a povodně, jiná vážná nebezpečí a evakuace zaměstnanců včetně pokynů k zastavení práce a k okamžitému opuštění pracoviště a odchodu do bezpečí; při poskytování první pomoci spolupracuje s poskytovatelem pracovnělékařských služeb. Zaměstnavatel je povinen zajistit a určit podle druhu činnosti a velikosti pracoviště potřebný počet zaměstnanců, kteří organizují poskytnutí první pomoci, zajišťují přivolání zejména poskytovatele zdravotnické záchranné služby, Hasičského záchranného sboru České republiky a Policie České republiky a organizují evakuaci zaměstnanců. Zaměstnavatel je povinen zajistit ve spolupráci s poskytovatelem pracovnělékařských služeb jejich vyškolení a vybavení v rozsahu odpovídajícím rizikům vyskytujícím se na pracovišti.“

 

Jako určité opatření ze strany zaměstnavatele pro případ zdolávání mimořádných událostí, a to v podobě požárů, mohou být i samotné hasicí přístroje.

 

Problematikou hasicích přístrojů se zabývá vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), ve znění pozdějších předpisů, která je prováděcím právním předpisem k zákonu č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Ta pojednává např. i o umístění hasicích přístrojů. Vzhledem k tomu, že tyto právní předpisy související s požární ochranou a prevencí jsou v kompetenci Ministra vnitra, potažmo místně příslušného hasičského záchranného sboru České republiky, doporučujeme Vám je v případě bližších informací přímo kontaktovat.

 

Na závěr také uvádíme, že zaměstnavatel musí naplňovat na svých pracovištích zákonné povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci včetně např. předpisů o požární ochraně. Dle ust. § 349 odst. 1 zákoníku práce: „Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými směsmi a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví."

Existuje přímo nějaký právní předpis k lékárničkám na pracovišti (její umístění, obsah apod.)?

 

V současné době není, až na několik výjimek, nikde uvedeno, jakým zdravotním materiálem a léky má být lékárnička na pracovišti vybavena. Obecně platí, že obsah lékárničky musí být stanoven ve spolupráci s lékařem, který zaměstnavateli poskytuje pracovnělékařské služby, v rozsahu odpovídajícím rizikům vyskytujícím se na pracovišti [požadavek ust. § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů]. Jedná se o součást stanoveného obsahu pracovnělékařských služeb [ust. § 2 písm. b) bod 12. vyhlášky č. 79/2013 Sb., o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče, ve znění pozdějších předpisů]. Jedním z opatření stanovených na základě vyhledaných rizik, by též mělo být stanovení potřebného vybavení lékárniček na jednotlivých pracovištích (nemusí být v rámci společnosti nebo firmy všude stejné), jejich rozmístění, způsob kontrol jejich vybavení a obměňování léků a dalších prostředků.

 

Jednou z oblastí, pro které je určeno vybavení lékárničky, je automobilová doprava. Závazný obsah moto a autolékárniček je uveden v příloze č. 12 vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

 

Kromě mopedu a motokola, jednonápravového traktoru s přívěsem a motorového vozíku musí být každé motorové vozidlo vybaveno příslušným druhem lékárničky pro poskytnutí první pomoci.

 

Pro zajištění první pomoci na železničních drahách, v tramvajích a trolejbusech je rozsah vybavení lékárniček uveden v ust. § 75 vyhlášky č. 173/1995 Sb., kterou se vydává dopravní řád drah, ve znění pozdějších předpisů. Opět i zde se odkazuje na obsah autolékárniček.

 

Dále je vybavení lékárničky uvedeno v příloze č. 4 vyhlášky č. 106/2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, ve znění pozdějších předpisů.

 

Osobám, provozujícím holičství, kadeřnictví, manikúru, pedikúru, kosmetické, masérské, regenerační a rekondiční služby a služby, při nichž se používají speciální přístroje k péči o tělo, stanoví v ust. § 21 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povinnost zabezpečit lékárničku první pomoci vybavenou podle charakteru poskytované služby, tedy nejen z pohledu možnosti zranění zaměstnance, ale i zákazníka při výkonu poskytovaných služeb. Její obsah není blíže specifikován. Proto je opět nezbytné využít smluvního lékaře, který poskytuje pracovnělékařské služby.

 

Poslední právním předpisem upravující obsah lékárničky uvádí ve své příloze č. 2 vyhláška č. 493/2002 Sb., o posuzování zdravotní způsobilosti k vydání nebo platnosti zbrojního průkazu a o obsahu lékárničky první pomoci provozovatele střelnice, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis uvádí zcela konkrétní obsah lékárničky.

 

Oficiální zdroje tak přímo nenabízí informace o tom, jak lékárničku na pracovišti vybavit. Výjimkou jsou pouze výše uvedené lékárničky, které mají stanovený závazný obsah. Z tohoto důvodu je nutné vyhodnotit ve spolupráci s lékařem (poskytovatelem pracovnělékařských služeb, na základě uzavřené písemné smlouvy mezi ním a zaměstnavatelem) konkrétní podmínky na pracovišti a uvedený seznam podle potřeby doplnit, či zde uvedené prostředky případně nahradit současnými prostředky pro stejný účel.

 

Vždy je nutné přihlížet k zraněním, která mohou na pracovištích vzniknout. V každém případě by v lékárničce neměly chybět prostředky k zastavení tepenného i žilního krvácení (tlakový obvaz, obinadlo, náplast bez i s polštářkem), prostředky na dezinfekci ran, očí a lék na tišení bolesti. Chybět by neměl ani např. vhodný prostředek první pomoci při infarktu myokardu.

 

Lékárnička by také měla obsahovat návody na poskytnutí první pomoci (při zástavě dechu a srdce, při bezvědomí, při tepenném krvácení, protišoková opatření, postup při zasažení elektrickým proudem). V lékárničce mají být jen léky, obvazový materiál a zdravotnické pomůcky. V žádném případě do ní nepatří čistící a jiné chemické prostředky apod.

 

Obsah lékárničky je nezbytné pravidelně kontrolovat a doplňovat. Léky s prošlou lhůtou je nutno vyřadit a předat k ekologické likvidaci, nejlépe zpět do lékárny. Expirační doba (doba použitelnosti) je na lécích a dalším zdravotnickém materiálu vždy uvedena. Kontrolu a zajištění doplnění nebo výměny léků a prostředků může provádět zaměstnanec určený zaměstnavatelem k organizování poskytnutí první pomoci (ust. § 102 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).

 

Neméně důležité jako obsah lékárničky je i její samotné umístění, jejich počet a provedení. Lékárnička by měla zabraňovat přístupu světla, prachu a dalších negativních vlivů. Měla by léky chránit proti působení mechanických i všech dalších vlivů, které zkrátí či omezí použití prostředků nebo poškodí jejich obaly. V žádném případě není vhodné uložit léky a další zdravotní materiál do krabice od bot nebo do igelitového sáčku. Lékárnička musí být umístěna na dostupném místě a označena příslušným symbolem, tzn. bílým křížem na zelené ploše.

 

Umístění prostředků a zařízení pro poskytnutí první pomoci (např. lékárničky) na dostupném místě a jejich označení značkami řeší také příloha k nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, konkrétně tak její bod 8.

Jsem zaměstnanec technických služeb a v letním období jsem se svými kolegy pořád na přímém slunci, protože v rámci své práce provádíme po městě sekání trávy, případně dle situace různé terénní úpravy apod. Chtěl bych se Vás zeptat, zda by nám neměl zaměstnavatel sám poskytovat nějaké nápoje, a to z důvodu zvýšené venkovní teploty?

 

Na úvod Vám sdělujeme, že dle ust. § 104 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům také ochranné nápoje na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, v rozsahu a za podmínek stanovených prováděcím právním předpisem. Konkrétně tak nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 361/2007 Sb.“).

 

Zmíněná problematika mikroklimatických podmínek na pracovišti spadá mezi hygienické požadavky na pracoviště a v rámci zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, nejsou orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, kompetentní se k této problematice blíže vyjadřovat.

 

Konkrétní podmínky ochrany zdraví při práci s rizikovými faktory mikroklimatických podmínek, tzn. také při zátěži teplem a bližší podmínky poskytování ochranných nápojů upravuje výše zmíněné nařízení vlády č. 361/2007 Sb. Toto nařízení stanoví např. třídy práce, konkrétní rizikové faktory pracovních podmínek, jejich členění, hygienické limity, náhrady tekutin při práci v závislosti na teplotě na pracovišti, ale i další bližší hygienické požadavky na pracoviště a pracovní prostředí.

 

Vzhledem k tomu, že uvedené nařízení vlády spadá do kompetence orgánů ochrany veřejného zdraví, tj. Ministerstva zdravotnictví, potažmo místně příslušné krajské hygienické stanice, doporučujeme Vám se obrátit přímo na ně.

Potřeboval bych od Vás sdělit, kdo řeší hluk na pracovišti? Kdo to může zkontrolovat? Jaké jsou k hluku právní předpisy? V legislativě jsem našel informaci o tom, že: „Hygienický limit ustáleného a proměnného hluku pro pracoviště, na němž je vykonávána práce náročná na pozornost a soustředění, a dále pro pracoviště určené pro tvůrčí práci vyjádřený ekvivalentní hladinou akustického tlaku A L Aeq, 8h se rovná 50 dB.“ Právě na pracovišti s vyšší náročností na pozornost pracuji.

 

Ve Vašem dotazu uvádíte legislativní ustanovení, a to že: „Hygienický limit ustáleného a proměnného hluku pro pracoviště, na němž je vykonávána práce náročná na pozornost a soustředění, a dále pro pracoviště určené pro tvůrčí práci vyjádřený ekvivalentní hladinou akustického tlaku A L Aeq, 8h se rovná 50 dB.“. Tento požadavek je stanoven ust. § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 272/2011 Sb.“).

 

Zároveň ust. § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, uvádí: „Rizikové faktory hluku, vibrací, neionizujícího záření, optického záření a ionizujícího záření, způsob jejich zjišťování a hodnocení, jejich hygienické limity a podmínky ochrany zdraví zaměstnance při práci exponovaného těmto rizikovým faktorům upravují zvláštní právní předpisy.“ V případě rizikového faktoru hluku a vibrací tuhle problematiku, coby zvláštní právní předpis, upravuje právě nařízení vlády č. 272/2011 Sb.

 

Výše uvedená nařízení vlády, obsahující problematiku hluku, nejsou dle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, v kompetenci orgánů inspekce práce, tj. Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce. To znamená, že uvedené orgány inspekce práce nemohou měřit hygienický limit hluku na pracovišti a dále se také k této problematice blíže vyjadřovat.

 

Vzhledem k již uvedenému Vám doporučujeme se v případě zjištění bližších informací v dané záležitosti obrátit na orgány ochrany veřejného zdraví, tj. Ministerstvo zdravotnictví, potažmo místně příslušnou krajskou hygienickou stanici, jenž jsou v dané věci kompetentní.

Chtěl bych Vás požádat o základní informace k únikovým cestám a východům. Začal jsem podnikat, mám své větší prostory a v zákonech se moc neorientuji.

 

Na úvod Vám sdělujeme, že bližší informace k únikovým cestám a východům obsahuje bod 2.3 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí (dále jen „nařízení vlády č. 101/2005 Sb.“). V případě jejich označení tak bod 2.3.2 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. uvádí: „Druh a počet únikových cest a dveří, kterými prochází úniková cesta, jejich kapacita, provedení a vybavení závisí na způsobu používání, vybavení a povaze pracoviště, jakož i na maximálním počtu osob, které mohou být na pracovišti přítomny. Únikové cesty, východy a evakuační výtahy na únikových cestách musí být trvale označeny značkami pro únik a evakuaci osob. Tam, kde je to technicky vhodné, je možné použít k jejich označení orientační systémy z materiálů s dostatečnou délkou dosvitu nutnou na dobu opuštění budovy.“ Dále dle bodu 2.3.5 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Únikové cesty a východy musí být během provozní doby budovy dostatečně osvětleny a vybaveny nouzovým osvětlením vyhovujícím normovým požadavkům. Tam, kde je to technicky vhodné, je možné použít k jejich označení orientační systémy z materiálů s dostatečnou délkou dosvitu nutnou na dobu opuštění budovy.“

 

V návaznosti na označení únikových cest a východů dle ust. § 2 odst. 4 nařízení vlády č. 375/2017 Sb., o vzhledu, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů (dále jen „nařízení vlády č. 375/2017 Sb.“): „Informativní značky pro únik a evakuaci osob a značky překážek na únikových cestách musí být i při přerušení dodávky energie viditelné a rozpoznatelné minimálně po dobu nezbytně nutnou k bezpečnému opuštění objektu.“ V případě doplnění ust. § 5 odst. 3 nařízení vlády č. 375/2017 Sb. dále upřesňuje, že: „Je-li značka pro označení únikové cesty a nouzového východu zhotovena z fotoluminiscenčního materiálu, musí být instalována na povrchu vnitřní komunikace nebo těsně nad její úrovní.“

 

Nicméně kromě již uvedeného značení je potřeba zdůraznit i to, dle ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, má zaměstnavatel povinnost zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí a pracoviště, aby únikové cesty, východy a dopravní komunikace k nim včetně přístupových cest byly stále volné. To znamená, že povinnosti ze strany zaměstnavatele k únikovým cestám a východů nejsou naplněny pouze jejich označením.

 

Na závěr uvádíme, že na danou problematiku je nutno nahlížet komplexněji, a to např. i z pohledu naplnění požární bezpečnosti staveb. Z důvodu případného upřesnění konkrétních míst pro požadované označení únikových cest s ohledem na požadavky předpisů požární ochrany, které spadají do kompetence Ministerstva vnitra, potažmo místně příslušného hasičského záchranného sboru České republiky, Vám doporučujeme se obrátit přímo na uvedené orgány státního požárního dozoru.

Jak je to s označením regálů? Jaké povinné informace na nich musí být uvedeny? Jak je to s termíny kontrol regálů apod.? Mám jako zaměstnavatel několik menších skladů s regály, kde skladuji různé zboží a nerad bych dostal pokutu za to, že jsem je správně neoznačil apod. Můžete mi poskytnout bližší informace?

 

Na úvod tak uvádíme, že dle ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“) je zaměstnavatel povinen zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům na pracovní prostředí a pracoviště, aby prostory určené pro práci měly stanovené rozměry a povrch a byly vybaveny pro činnosti zde vykonávané. V případě naplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele k vybavenosti pracoviště pro činnosti zde vykonávané můžeme do této kategorie zařadit i samotné označení štítky na regály, které se na pracovišti nacházejí.

 

Bližší požadavky na pracoviště a pracovní prostředí tak uvádí prováděcí právní předpis k zákonu č. 309/2006 Sb., který vyplývá právě z jeho ust. § 2. Konkrétně se tak jedná o nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí (dále jen „nařízení vlády č. 101/2005 Sb.“).

 

Zároveň je nutno zdůraznit, že kromě zákonných povinností, které zaměstnavatelům vyplývají ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a zákona č. 309/2006 Sb., jenž jsou stěžejními právními předpisy k problematice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jsou další, rozšířené, informace uvedeny v jednotlivých prováděcích právních předpisech z nich vyplývajících. Případně jsou ještě specifikovány v konkrétních normách.

 

Ve výše uvedeném nařízení vlády č. 101/2005 Sb. se problematikou skladování a manipulace s materiálem a břemeny, zahrnující i plnění zákonných povinností zaměstnavatele k regálům, zabývá bod 10. v jeho příloze. Ovšem příloha nařízení vlády č. 101/2005 Sb. v sobě zahrnuje i další body a požadavky na pracoviště, mezi které patří např. stabilita a mechanická odolnost staveb, elektrické instalace, průmyslové rozvody, potrubní systémy, vedení a sítě, únikové cesty a východy, střechy, příčky, stěny a stropy, podlahy včetně dveří a vrat, pracoviště s výskytem prachu a škodlivin v pracovním ovzduší, dopravní komunikace, nebezpečný prostor, nakládací a vykládací rampy, pracoviště pro výrobu, opravy a údržbu dopravních prostředků, poskytování první pomoci, venkovní pracoviště, sklad pohonných hmot, hořlavých kapalin a tuhých maziv, nízkotlaká kotelna. Z možného výčtu povinností je nutné zohlednit jejich naplnění dle konkrétních podmínek na Vašem pracovišti.

 

Dle ust. § 3 odst. 3 písm. d) nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Podmínkou k uvedení pracoviště, včetně výrobních a pracovních prostředků, do provozu a používání je, že odpovídají požadavkům stanoveným ve zvláštních právních předpisech a požadavkům tohoto nařízení. Před uvedením pracoviště do provozu a používání je nutné zajistit náležité a bezpečné upevnění technického vybavení pracoviště a výrobních a pracovních prostředků a zařízení a jejich částí tak, aby nemohlo dojít k jejich nežádoucímu (nechtěnému) pohybu.“ Z toho vyplývá, že i regály na pracovišti musí být zajištěny proti nechtěnému pohybu.

 

Dále také dle ust. § 3 odst. 4 písm. a) nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Zaměstnavatel při plnění zákonné povinnosti zajistí stanovení termínů, lhůt a rozsahu kontrol, zkoušek, revizí, termínů údržby, oprav a rekonstrukce technického vybavení pracoviště, včetně pracovních a výrobních prostředků a zařízení, s ohledem na jejich provedení, doporučení výrobce a způsob používání, požadavky na pracoviště, rizikové faktory způsobující zhoršení technického stavu pracovních a výrobních prostředků a zařízení a v souladu s výsledky předcházejících kontrol, zkoušek či revizí, po dobu provozu a používání pracoviště.“ Plnění povinností se tak vztahuje i na regály. Zároveň dle ust. § 3 odst. 4 písm. b) nařízení vlády č. 101/2005 Sb. zaměstnavatel také zajistí dodržování termínů a lhůt pro provádění činností uvedených v písmenu a) a určí osobu, jejíž povinností je zajistit jejich provádění. To znamená, že zaměstnavatel určí osobu, která zajistí kontroly regálů na pracovišti.

 

Co se týče kontrol regálů, coby používaných technických zařízení zaměstnavatele, je jeho povinností dle ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb.: „Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí musí být pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.“ Bližší povinnosti k termínům kontrol jsou pak uvedeny v prováděcím právním předpisu, tj. nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“), jenž vyplývá z ust. § 4 zákona č. 309/2006 Sb. Dle ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb.: „Zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací. Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem, nestanoví-li zvláštní právní předpis, popřípadě průvodní dokumentace nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.“

 

Tím pádem regály na pracovišti zaměstnavatele musí být kontrolovány nejméně jednou za 12 měsíců. Pokud ovšem si zaměstnavatel určí častější termín kontrol, např. vyplývající i z průvodní dokumentace (návodu výrobce pro montáž regálu), není tato možnost vyloučena. Zároveň by měl zaměstnavatel o těchto provedených kontrolách vést dokumentaci, kterou by prokazatelně doložil plnění si dané povinností i vůči kontrolním orgánům.

 

Co se týče označení regálů, tak se zpětně odkazujeme na bod 10. přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. Dle bodu 10.1 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Ve skladech a jiných prostorech určených ke skladování musí být na dobře viditelných místech umístěny tabulky určující maximální přípustnou nosnost podlahy. Pokud se tam volně skladují sypké materiály, musí být trvale výrazně označena maximální skladovací výška sypkého materiálu nad podlahou. Ruční ukládání do regálů ve výšce nad 1,8 m musí být prováděno z bezpečných pracovních zařízení (například žebřík, schůdky, pojízdné schody, manipulační plošina). Zaměstnavatel zajistí, aby nebyly nadměrně zatěžovány části staveb a stavebních konstrukcí manipulovaným materiálem, pokud není prokázána dostatečná nosnost částí staveb a stavebních konstrukcí.“ Na uvedené žebříky, schůdky, manipulační plošiny apod. se také vztahuje povinnost zaměstnavatele u nich provádět kontroly, případně i revize. Pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele uvedená zařízení používána, musí být daní zaměstnanci s jejich používáním proškoleni (teoreticky, někdy je vhodné i prakticky), a to nejčastěji v rámci provedeného školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „školení BOZP“). To zahrnuje např. seznámení se s návodem výrobcem zařízení, případně již uvedený prakticky nácvik, a to nejčastěji u složitějšího zařízení na vlastní ovládání. Zároveň je nutno dodat, že dle ust. § 103 odst. 3 zákoníku práce si zaměstnavatel sám určuje obsah a četnost školení BOZP.

 

Bod č. 10.2 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. také hovoří o tom, že: „Rozměry a druh manipulačních jednotek a způsob jejich bezpečného zakládání do regálu musí odpovídat požadavkům uvedeným v průvodní dokumentaci regálu. Regály musí být trvale označeny štítky s uvedením největší nosnosti buňky a nejvyššího počtu buněk ve sloupci. Manipulační jednotky, materiál a předměty musí být skladovány a stohovány tak, aby se i při ukládání, manipulaci nebo odebírání nemohly sesunout.“

 

Výše tedy nalezneme povinné informace, které štítky na jednotlivých regálech umístěných na pracovištích zaměstnavatele musí obsahovat. Pokud samotné štítky obsahují informace navíc, např. inventární čísla regálů pro rychlejší orientaci v seznamu regálů zaměstnavatele (nejčastěji u větších skladů či logistických center), uvedená právní legislativa je výslovně nezakazuje. Největší nosnosti u zakoupených regálů lze tak nejčastěji nalézt v návodu od výrobce, a to v podobě nosnosti regálů.

 

Za zmínku také stojí bod č. 10.3 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb.: „Šířka uliček mezi regály a stohy musí odpovídat zvláštnímu právnímu předpisu a způsobu ukládání manipulačních jednotek. Ulička musí být trvale volná a nesmí být zužována a zastavována překážkami. Šířka uličky pro průjezd manipulačních vozíků musí být alespoň o 0,4 m větší než největší šířka manipulačních vozíků nebo nákladů a během manipulace musí být vymezen manipulační prostor se zákazem vstupu nepovoleným osobám.“

 

Uvedený bod tak reaguje na to, že na pracovišti, kde se nacházejí regály, nejčastěji sklad, se také pohybuje obsluha manipulačních vozíků, kde kromě ručních vozíků, mohou být používány i motorové manipulační vozíky. Z tohoto důvodu je nutné ze strany zaměstnavatele dbát na průchodnost uliček u regálů a zajištění šířky uliček. Bod č. 10.4 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb. také uvádí: „Trvale používané skladovací plochy musí být rovné, odvodněné, zpevněné a označené značkami se zákazem vstupu nepovolaným osobám a upravené s ohledem na povahu skladovaných manipulačních jednotek a materiálu a se zřetelem na požadavky na požární ochranu.“

 

Na závěr sdělujeme, že se z naší strany nejedná o výčet všech povinností zaměstnavatele v dané problematice. V případě problematiky skladování také odkazujeme na ČSN 26 9030 Manipulační jednotky - Zásady pro tvorbu, bezpečnou manipulace a skladování (bod 4.6 Regály). Dále je v uvedené normě stěžejní bod 4.1.1. Ten uvádí, že pro každý sklad musí být zpracován „Místní řád skladu“ (vycházející obvykle z projektu bezpečné manipulace ve skladu), ten musí obsahovat např. odpovědnou osobu za provoz skladu, údržbu, opravy a prohlídky skladovacích zařízení a prostředků, stanovení termínů prohlídek a kontrol skladovacích zařízení a prostředků, vyhrazení provozních a neprovozních ploch skladu, schématický půdorysný plán skladu a další. „Místní řád skladu“ tak musí být vypracován pro každý sklad u zaměstnavatele zvlášť, tj. jak pro jednotlivé vnitřní sklady, tak i vnější sklady. Mezi další normy můžeme uvést ČSN 26 9505 Regály. Názvosloví a rozdělení; ČSN 26 9004 Manipulační jednotky. Názvosloví. Pro používání zařízení lze dále uvést např. ČSN 26 8805 Manipulační vozíky s vlastním pohonem - Provoz, údržba, opravy a technické kontroly a další.

Kdy je povinnost určit koordinátora BOZP na staveništi? Kde k němu najdu bližší informace?

 

Zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“) ve svém ust. § 14 odst. 1 uvádí: „Budou-li na staveništi působit zaměstnanci více než jednoho zhotovitele, je zadavatel stavby povinen písemně určit jednoho nebo více koordinátorů s přihlédnutím k druhu a velikosti stavby a její náročnosti na koordinaci opatření k zajištění bezpečné a zdraví neohrožující práce na staveništi. Koordinátor podle věty první musí být určen při přípravě stavby od zahájení prací na zpracování projektové dokumentace pro stavební řízení do jejího předání zadavateli stavby a při realizaci stavby od převzetí staveniště prvním zhotovitelem do převzetí dokončené stavby zadavatelem stavby. Činnosti koordinátora při přípravě stavby a při její realizaci mohou být vykonávány toutéž osobou.“

 

Dále pak ust. § 14 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb. stanoví, že koordinátorem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi (dále jen „koordinátor BOZP na staveništi“) je fyzická nebo právnická osoba určená zadavatelem stavby k provádění stanovených činností při přípravě stavby, popřípadě při realizaci stavby na staveništi. Koordinátorem BOZP na staveništi může být určena fyzická osoba, která splňuje stanovené předpoklady odborné způsobilosti (ust. § 10 tohoto zákona). Právnická osoba může vykonávat činnost koordinátora BOZP na staveništi, zabezpečí-li její výkon odborně způsobilou fyzickou osobou. Koordinátorem BOZP na staveništi nemůže být zhotovitel, jeho zaměstnanec, ani fyzická osoba, která odborně vede realizaci stavby (tzv. stavbyvedoucí).

 

Z ust. § 14 zákona č. 309/2006 Sb. také vyplývá, že povinnost určit koordinátora BOZP na staveništi je povinností zadavatele stavby. Vzhledem k tomu, že zákon č. 309/2006 Sb. je právním předpisem veřejného práva, je nepřípustné, aby zadavatel stavby delegoval jemu zákonem uložené povinnosti na jinou osobu. Uvedené by tak odporovalo i smyslu a účelu institutu koordinátora BOZP na staveništi, tak jak tento vyplývá ze zákona č. 309/2006 Sb.

 

Na závěr uvádíme, že další informace při přípravě a realizaci stavby, zahrnující i samotnou osobu koordinátora BOZP na staveništi, uvádí ust. §§ 15–19 zákona č. 309/2006 Sb. Další výčet povinností koordinátora BOZP na staveništi je pak uveden i v prováděcím právním předpise k zákonu č. 309/2006 Sb., tj. v nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, ve znění pozdějších předpisů (zejména v jeho ust. § 7 a § 8).

Jako personalista v naší společnosti řeším obsazení pozice, na níž máme z objektivních důvodů požadavek podle vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice. Vzhledem k tomu, že se polohou sídla společnosti nacházíme v blízkosti hranic se Slovenskou republikou, tak se nám na danou pozici hlásí i slovenští státní příslušníci disponující Osvedčenie na vykonávání činnosti na elektrických zařízeních v rozsahu slovenského § 21 vyhlášky – elektrotechnik na elektrických zařízeních do 1000 V a hromosvodech v objektech třídy „A“. Můžeme toto osvědčení považovat za ekvivalent naší výše uvedené „50“ a zaměstnance disponujícího tímto osvědčením nechat vykonávat stejné úkony jako českého zaměstnance s vyhláškou č. 50/1978 Sb.?

 

Dle ust. § 12 odst. 2 vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 50/1978 Sb.“): „Organizace smí pověřovat činností, řízením činnosti, samostatným projektováním nebo řízením projektování a prováděním revizí jen pracovníky, kteří mají odpovídající kvalifikaci ve smyslu této vyhlášky.“ Vzhledem k uvedenému by Vámi doložené Osvedčenie nesplňovalo podmínky ve smyslu této vyhlášky, a to konkrétně odpovídající kvalifikací. Státní úřad inspekce práce tak zastává názor, že osvědčením vydaným na území jiného státu než České republiky, zde konkrétně Slovenské republiky a na základě jejich právních předpisů, by zaměstnavatel nesplňoval výše citovanou povinnost organizace.

 

Nicméně organizace jako taková, může dle ust. § 15 odst. 1 vyhlášky č. 50/1978 Sb. vydat pracovníkům uvedeným v ust. § 6 až 8 a v § 10 této vyhlášky, kteří složili zkoušku, osvědčení, jehož vzor je uveden v její příloze 3. Nutné je však zdůraznit, že dle ust. § 15 odst. 2 vyhlášky č. 50/1978 Sb. pracovníkům pro provádění revizí (revizní technici) vydá osvědčení příslušný orgán dozoru, konkrétně tak Technická inspekce České republiky, s uvedením druhu a napětí elektrického zařízení a třídy objektu.

 

Důležitost spatřujeme i ve vlastním složení zkoušek, a to zejména z pohledu ust. § 14 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky č. 50/1978 Sb., kde např. předmětem zkoušek jsou předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“), které souvisí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí, které má zkoušený pracovník vykonávat, popřípadě řídit, či místní pracovní a technologické postupy, provozní a bezpečnostní pokyny, příkazy, návody k obsluze apod. Vše tak zahrnuje zajištění a podporu BOZP z právních a ostatních předpisů na území České republiky a zároveň i v místních podmínkách a provozu Vaší organizace, které by i v tomhle případě původní Osvedčenie nemuselo splňovat.

Mám dotaz k dřevozpracujícím strojům, které již byly v Německu v provozu s označením CE a budou přepraveny do České republiky, kde budou znovu uvedeny do provozu. Jaké právní požadavky a předpisy je nutné dodržet, pokud mají být tyto stroje znovu používat v České republice?

 

Pracovní stroje a technická zařízení, uváděné na trh Evropské unie, a tedy i v České republice, musí být, dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 22/1997 Sb.“), ve shodě s požadavky prováděcích technických předpisů. Na strojní zařízení se ve většině případů vztahuje nařízení vlády č. 176/2008 Sb., o technických požadavcích na strojní zařízení, ve znění pozdějších předpisů. Každé strojní zařízení musí být výrobcem, distributorem nebo prodejcem před jeho uvedením na trh opatřeno označením CE a vybaveno přiloženým ES prohlášením o shodě. Se strojním zařízením musí být dodána průvodní dokumentace – zejména návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy a údržbu (v úředním jazyku nebo jazycích členských států Evropské unie, ve kterých je strojní zařízení uváděno na trh nebo do provozu).

 

V této souvislosti uvádíme, že dozor na uvádění výrobků na trh, popřípadě do provozu, nebo pro jejich opakované použití, zahrnující postupy a úkony, které musí být splněny při posuzování shody, provádí dle zákona č. 22/1997 Sb. Česká obchodní inspekce. Z tohoto důvodu Vám doporučujeme obrátit se s Vašimi dotazy v této oblasti na uvedený orgán státní správy.

 

Bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů a technických zařízení (dále jen „strojní zařízení“), které je zaměstnavatel (provozovatel zařízení) povinen podle ust. § 4 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“), zajistit, jsou uvedeny v nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“). Jedná-li se o provozování vyhrazených technických zařízení, je zaměstnavatel (provozovatel zařízení) povinen postupovat v souladu se zákonem č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů, a s požadavky souvisejících právních předpisů.

 

Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. je možno pro bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením používat zařízení k účelům a za podmínek, pro které je určeno, v souladu s provozní dokumentací; zaměstnavatel (provozovatel zařízení) může stanovit další požadavky na bezpečnost místním provozním bezpečnostním předpisem, a to minimálně v rozsahu daném normovou hodnotou.

 

Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. se rozumí:

 

• provozní dokumentací soubor dokumentů obsahujících průvodní dokumentaci, záznam o poslední nebo mimořádné revizi nebo kontrole, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, nebo pokud takový právní předpis není vydán, stanoví-li tak průvodní dokumentace nebo zaměstnavatel

• průvodní dokumentací soubor dokumentů obsahujících návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize zařízení, jakož i pokyny pro případnou výměnu nebo změnu částí zařízení

• místním provozním bezpečnostním předpisem předpis zaměstnavatele upravující zejména pracovní technologické postupy pro používání zařízení a pravidla pohybu zařízení a zaměstnanců v prostorech a na pracovištích zaměstnavatele, mimo jiné i tento předpis je součástí školení zaměstnance, který by měl mít možnost do tohoto předpisu kdykoli nahlédnout (z toho důvodu musí být pro zaměstnance srozumitelný)

 

Podle ust. § 4 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. je nutno zajistit:

 

• provádět kontrolu bezpečnosti provozu zařízení před uvedením do provozu podle průvodní dokumentace výrobce. Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, stanovit rozsah kontroly zařízení místním provozním bezpečnostním předpisem

• vybavit strojní zařízení provozní dokumentací

• uchovávat provozní dokumentaci po celou dobu provozu zařízení

 

Z výše uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel (provozovatel zařízení) je v případě provozování strojního zařízení povinen postupovat v souladu se zákonem č. 309/2006 Sb. a souvisejících právních předpisů.

 

Povinnosti dané zákonem č. 22/1997 Sb. a souvisejícími právními předpisy, jsou závazné pro výrobce a osoby, které uvádějí na trh nebo distribuují, popřípadě uvádějí do provozu výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit oprávněný zájem [ust. § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb.].

 

Provozovatel strojního zařízení je povinen dle nařízení vlády č. 378/2001 Sb. vybavit strojní zařízení provozní dokumentací (ust. § 4 odst. 2), která má obsahovat průvodní dokumentaci a záznam o poslední nebo mimořádné revizi nebo kontrole [ust. § 2 písm. f)]. Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, je nutno stanovit rozsah kontroly zařízení místním provozním bezpečnostním předpisem (ust. § 4 odst. 1).

 

Zároveň bychom Vás chtěli informovat o tom, že orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, nejsou žádným právním předpisem zmocněny k podávání závazných výkladů k právním a ostatním předpisům k zajištění bezpečnosti práce. Rozhodující a závazný výklad k ustanovení právních předpisů může poskytnout pouze soud.

Mám dotaz ke kompresoru. Myslím si, že nesplňuje požadavky evropské normy ČSN EN 286-1 čl. 12, protože na štítku vzdušníku kompresoru chybí označení výrobce a na prohlášení o shodě byly některé údaje dopisovány dodatečně. Na koho se mám obrátit?

 

V této souvislosti uvádíme, že dozor na uvádění výrobků na trh, popřípadě do provozu, nebo pro jejich opakované použití, zahrnující postupy a úkony, které musí být splněny při posuzování shody, provádí dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Česká obchodní inspekce (www.coi.cz). Z tohoto důvodu Vám doporučujeme obrátit se s Vašimi dotazy, případně s dalšími upřesňujícími skutečnostmi v této záležitosti, na tento orgán státní správy.

Můžete mi jako zaměstnavateli sdělit nějaké informace k „průkazu strojníka“?

 

Z pohledu Státního úřadu inspekce práce je nutné, aby obsluha stavebního stroje byla osoba odborně způsobilá, tzn., aby měla odborné předpoklady a splňovala požadavky pro výkon práce. Zaměstnavatel tak zajistí, aby odborná způsobilost obsluh stavebních strojů byla získána v souladu s ČSN ISO 7130 Stroje pro zemní práce - Výcvik obsluhy - Obsah a metody (dále jen „norma“). Norma tak poskytuje základ pro obsah a metody použité pro výcvik obsluhy strojů pro zemní práce. Návod postupu pro výcvik řidiče, který norma udává, je vhodným způsobem k výcviku řidičů pro stroje pro zemní práce.

 

V České republice je průkaz o oprávnění k obsluze stavebních strojů („průkaz strojníka“) podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., o výcviku, způsobilosti a registraci obsluh stavebních strojů, jedním z možných dokladů o odborné způsobilosti dané obsluhy stavebního stroje.

 

Zaměstnavatel je dále dle ust. § 103 odst. 2 a 3 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné, povinen stanovit obsah a četnost školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zajistit obsluze seznámení s návodem výrobce konkrétního stavebního stroje, obsluhu zaučit a zacvičit v ovládání konkrétního stavebního stroje. Toto může zaměstnavatel provést sám anebo prostřednictvím osoby určené výrobcem stroje, nebo dodavatelem daného stroje.

 

Z výše uvedeného tak vyplývá, že je třeba dokladovat potřebné znalosti k výkonu daných pracovních činností a znalost právních předpisů platných v České republice.

Jak je to s posuzováním platnosti osvědčení o způsobilosti topiče k obsluze nízkotlakých kotlů?

 

Dle ust. § 14 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakých kotelnách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 91/1993 Sb.“), zkoušku obsluha kotlů, odborně způsobilý pracovník (dále jen „topič“), skládá uchazeč před zkušební komisí. Zkušební komise se skládá z předsedy a z nejméně dvou členů, z nichž jeden musí být revizní technik kotlů. Pokud uchazeč skládá zároveň zkoušku k obsluze plynového zařízení k otopu kotle, musí být členem zkušební komise též revizní technik plynových zařízení pro spotřebu plynu spalováním se jmenovitým tepelným výkonem alespoň 50 kW.

 

Není výjimečné, že držitelem osvědčení revizního technika pro parní a kapalinové kotle, tak i držitelem osvědčení pro plynová zařízení, je jedna osoba, tzn. je držitelem obou osvědčení. V takovém případě je však nutno upozornit na skutečnost, že se jedná o jednoho člena zkušební komise. Z předloženého osvědčení musí vyplývat, že dotyčný topič absolvoval zkoušku před zkušební komisí, která by se skládala z předsedy a z nejméně dvou členů.

 

Kdo je oprávněn posuzovat platnost osvědčení? V prvé řadě musíme sdělit, že povinnosti zaměstnavatele, respektive provozovatele nízkotlaké kotelny, je zajištění platného osvědčení ve smyslu ust. § 14 vyhlášky č. 91/1993 Sb. Vzor osvědčení je pak i přílohou uvedené vyhlášky. Právní předpis pro oblast nízkotlakých kotelen nestanoví, kdo ověřuje správnost vydaného dokladu, můžeme však Vám sdělit, že zcela jistě by se jednalo o kontrolní orgány, které toto mají ve své působnosti, a to i v oblasti provozu nízkotlakých kotelen. V rámci vnitřní směrnice si zaměstnavatel dále může určit i osoby, které uvedené osvědčení a jeho správnost mohou kontrolovat, může se např. jednat o energetiky, tepelné techniky, bezpečnostní techniky, osoby způsobilé k zajišťování úkolů v prevenci rizik apod.

 

V souladu se zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, považujeme za vhodné uvést informaci, že orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, nejsou oprávněny podávat závazná stanoviska k právním a ostatním předpisům k zajištění bezpečnosti práce.

Prosíme o zodpovězení několika otázek, které se týkají bezpečnosti práce na elektrickém zařízení (EZ):

 

1. Musí osoba pověřená kontrolou EZ během pracovní činnosti dát souhlas vedoucímu práce k zahájení pracovní činnosti vždy? Nebo to není nutné u jasně stanovených postupů – viz čl. 4.3.2?

 

ČSN EN 50 110-1 ed.3 čl. 4.3.2: Každá osoba znalá může u jednoduchých zařízení nebo částí zařízení stanovit postup, jak musí být práce prováděna za jasně pochopených a jednoduchých podmínek. Buď tam kde se mají provádět jednoduché práce, nebo při údržbě která je prováděna podle schválených postupů.

 

2.  Jaký paragraf vyhlášky č. 50/1978 Sb. musí mít osoba pověřená kontrolou EZ během pracovních činností?

 

3.  Může být vedoucí práce pracovník s § 6 vyhlášky č. 50/1978 Sb.? Pracovníci se střídají na směnách, a ne vždy je přítomen pracovník s § 7 této vyhlášky.

 

Na úvod přijměte informaci o tom, že orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, poskytují pouze základní pracovněprávní poradenství v souladu se zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Nejsou tak kompetentní poskytovat závazné výklady a stanoviska k právním předpisům, k tomu je kompetentní pouze soud.

 

Přesto Vám k uvedenému dotazu sdělujeme následující:

 

TNI 34 3100 Obsluha a práce na elektrických zařízeních – Komentář k ČSN EN 50 110-1 ed. 3 (dále jen „TNI 34 3100“) stejně jako ČSN EN 50 110-1 ed. 3 Obsluha a práce na elektrických zařízeních - Část 1: Obecné požadavky (dále jen „ČSN EN 50 110-1 ed. 3“), platí pro obsluhu elektrických zařízení (dále jen „EZ“), práci na EZ, práce v blízkosti živých částí a neelektrické práce. Uvádí a doporučuje základní požadavky, které mají být dodrženy a jaká minimální opatření mají být splněna, aby veškeré činnosti byly prováděny bezpečně s maximálním snížením rizik, a to i s omezením rizik, která nejsou zřejmá, ale mohou být předpokládána na základě zkušeností s pracemi na EZ.

 

TNI 34 3100 rozpracovává a doplňuje požadavky ČSN EN 50 110-1 ed. 3 na základě národních zvyklostí a legislativních požadavků na zajištění bezpečnosti práce a stanovení rizik při činnostech na EZ.

 

K bodu 1.:

 

Pro každé EZ musí být určena osoba odpovědná za EZ. V čl. 4.3.1 ČSN EN 50 110-1 ed. 3 je stanoveno, že: „Osoba pověřená kontrolou elektrického zařízení během pracovní činnosti musí dát souhlas vedoucímu práce k zahájení pracovní činnosti.“

 

V čl. 4.3.1 TNI 34 3100 je uvedeno: „Osoba pověřená kontrolou elektrického zařízení během pracovních činností řídí veškeré činnosti týkající se stavby, provozu, údržby a obsluhy elektrického zařízení. Podle rozsahu elektrického zařízení, za které je tato osoba odpovědná, může svou odpovědnost za ucelené zařízení nebo jeho část delegovat na další osoby s příslušnou kvalifikací.“ Uvedené se může vztahovat na delegování odpovědnosti na další osoby, např. při údržbě.

 

Čl. 4.3.2 písm. a) a b) ČSN EN 50 110-1 ed. 3 pouze stanovuje, že: „Každá osoba znalá může u jednoduchých zařízení nebo částí zařízení stanovit postup, jak musí být práce prováděna za jasně pochopených a jednoduchých podmínek, a to:

 

1. buď tam, kde se mají provádět jednoduché práce;

 

2. nebo při údržbě, které je prováděna podle schválených postupů.“

 

Dle čl. 4.3.2 TNI 34 3100 dále platí, že: „Tato osoba musí být pro stanovení postupu seznámena s elektrickým zařízením a místními provozními a bezpečnostními předpisy a mít elektrotechnickou kvalifikaci pro příslušné zařízení.“

 

Stanovení pracovního postupu, ale nesouvisí s vydáním souhlasu k zahájení pracovní činnosti.

 

V čl. 4.3.1 TNI 34 3100 ve vztahu k osobě pověřené kontrolou uvedeno, že: „Osoba odpovědná za elektrické zařízení, osoba pověřená kontrolou elektrického zařízení během pracovních činností a vedoucí práce smí být jedna a táž osoba.“

 

Vzhledem k tomu, že uvedená norma neuvádí výjimky, kdy by nebylo potřeba udělení souhlasu vedoucímu práce k zahájení práce, lze chápat, že osoba pověřená kontrolou EZ během pracovní činnosti musí dát souhlas vedoucímu práce k zahájení pracovní činnosti vždy, pokud se nejedná o jednu a též osobu.

 

Problematiku udělení souhlasu vedoucímu práce k zahájení pracovní činnosti je dle názoru Státního úřadu inspekce práce potřeba řešit v místním provozním bezpečnostním předpise (dále jen v „MPBP“).

 

K bodu 2.:

 

Pokud obecně platné právní předpisy nestanoví požadavky na minimální odbornou způsobilost v elektrotechnice pro osoby uvedené v ČSN EN 50 110-1 ed. 3, potom požadavky na jejich minimální odbornou způsobilost v elektrotechnice musí stanovit zaměstnavatel na základě vyhodnocení elektrických rizik např. v MPBP.

 

V případě osoby pověřené kontrolou EZ během pracovních činností se domníváme, že s ohledem na prováděnou činnost, kdy tato osoba neřídí žádnou činnost skupiny, by tato osoba mohla mít kvalifikaci dle ust. § 6 vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 50/1978 Sb.“) a vyšší.

 

K bodu 3.:

 

Pokud bude organizací stanoveno, že konkrétní činnosti musí vykonávat pracovníci s kvalifikací nejméně podle ust. § 5 vyhlášky č. 50/1978 Sb., musí být dodrženo ust. § 12 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

 

Z výše uvedeného vyplývá, že vedoucí práce může mít kvalifikaci podle ust. § 6 vyhlášky č. 50/1978 Sb. pouze v tom případě, že řídí mimo svoji osobu jen jednoho dalšího pracovníka, tj. ve skupině jsou pouze 2 zaměstnanci. V případě, že jsou ve skupině 3 a více zaměstnanců včetně vedoucího práce tak tento vedoucí práce již musí mít kvalifikaci podle ust. § 7 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

 

S ohledem na tuto skutečnost a také s ohledem na směnnost a střídání pracovníků na směnách musí mít zaměstnavatel dostatek osob s kvalifikací podle ust. § 7 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

Jak je to s kvalifikací a s tím spojeným výkonem činnosti vedoucího pracovníka (elektro) v organizaci (u zaměstnavatele)?

 

Povinnosti organizace (zaměstnavatele) řeší ust. § 12 vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 50/1978 Sb.“). Prvním předpokladem pro získání kvalifikace je podle ust. §§ 5–8 vyhlášky č. 50/1978 Sb. ukončené vzdělání zejména v oboru elektrotechniky (příloha č. 2 vyhlášky č. 50/1978 Sb.). To z uvedené přílohy zahrnuje vyučení v oborech, střední odborné vzdělání, úplné střední odborné vzdělání v oboru elektrotechniky, absolvování vysoké školy studijního směru elektrotechnika a dále pak absolvování přezkoušení dle ust. § 14 vyhlášky č. 50/1978 Sb. Dále dle ust. §§ 6–8 vyhlášky č. 50/1978 Sb. i naplnění požadované praxe vyplývající z přílohy č. 1 této vyhlášky.

 

Dle ust. § 12 odst. 2 vyhlášky č. 50/1978 Sb.: „Organizace smí pověřovat činností, řízením činnosti, samostatným projektováním nebo řízením projektování a prováděním revizí jen pracovníky, kteří mají odpovídající kvalifikaci ve smyslu této vyhlášky.“

 

Dle ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 50/1978 Sb. tak organizace (např. zaměstnavatel), která pověřuje více než dva pracovníky činností vyžadující kvalifikaci nejméně podle ust. § 5 (obecně např. elektrikáře), musí zajistit, aby alespoň jeden z nich měl kvalifikaci podle ust. § 7. Pro vedení všech pracovníků s kvalifikací nejméně podle ust. § 5 (elektrikář), je organizace povinna ustanovit vedoucího, popřípadě i jeho zástupce. Tito pracovníci musí mít kvalifikaci podle ust. § 8 uvedené vyhlášky.

 

Z výše uvedeného tak vyplývá, že pro vedení všech elektrikářů v organizaci (u zaměstnavatele) musí být ustanoven vedoucí s kvalifikací dle ust. § 8 vyhlášky č. 50/1978 Sb., tzn. pracovník, který dle ust. § této vyhlášky má dané odborné vzdělání, požadovanou praxi a prokázané složení příslušné zkoušky.

 

V případě, že tento vedoucí zaměstnanec nesplňuje požadavky dle ust. § 8 vyhlášky č. 50/1978 Sb. musí své příkazy směrované k zaměstnancům (elektrikářům) konzultovat se zástupcem, který bude splňovat podmínky vyplývající z kvalifikace dle ust. § 8 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

Jak je to s prováděním kontrol a revizí spalinových cest u plynových zařízení?

 

Dle ust. § 43 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o požární ochraně“), se spalinovou cestou pro účely tohoto zákona rozumí dutina určená k odvodu spalin do volného ovzduší. Zmíněný zákon dále ve svém ust. § 44 a § 45 stanoví podmínky pro čištění, kontrolu a revizi spalinové cesty.

 

Dle ust. § 44 odst. 1 a 2 zákona o požární ochraně: „Čištění nebo kontrolu spalinové cesty provádí osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví (dále jen „oprávněná osoba“). Čištění používané spalinové cesty sloužící pro odvod spalin od spotřebiče na pevná paliva o jmenovitém výkonu do 50 kW včetně nebo spalinové cesty sloužící pro odvod spalin od náhradních zdrojů elektrické energie (dieselagregáty) je možné provádět svépomocí. Čištění nebo kontrola spalinové cesty podle tohoto zákona u spalinové cesty pro spotřebiče na plynná paliva, kde odvod spalin je podle návodu nebo technických podmínek výrobce nedílnou součástí spotřebiče, se provádí podle návodu výrobce.“

 

Dále v případě revize spalinové cesty ust. § 45 odst. 1 zákona o požární ochraně uvádí: „Revizi spalinové cesty provádí oprávněná osoba, která je současně revizním technikem spalinových cest ve smyslu zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání.“

 

Samotné lhůty čištění a kontrol, způsob čištění spalinové cesty a způsob kontroly spalinové cesty stanoví prováděcí právní předpis vyplývající ze zákona o požární ochraně, tj. vyhláška Ministerstva vnitra č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty (dále jen „vyhláška č. 34/2016 Sb.“).

 

K této záležitosti je nutno zmínit, že v souladu s ust. § 10 vyhlášky č. 91/1993 Sb., k zajištění bezpečnosti práce v nízkotlakých kotelnách, jsou organizace a fyzické osoby provozující podnikatelskou činnost, které provozují kotle, povinny vydat provozní řád kotelny, který mimo jiné stanoví zejména také osoby oprávněné ke vstupu do kotelny. Další osoby můžou jít do kotelny pouze za přítomnosti zmíněných oprávněných osob ke vstupu, nejlépe za přítomnosti topiče.

 

Na závěr si Vás dovolujeme upozornit na to, že zákon o požární ochraně, vyhláška č. 34/2016 Sb. a vlastní problematika revizního technika spalinových cest nespadají do kompetence orgánů inspekce práce, ale do působnosti Ministerstva vnitra – Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky.

Chtěl bych Vás požádat o vysvětlení, zda se revize plynových zařízení musejí provádět i v soukromých bytech?

 

Ve smyslu vyhlášky č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 85/1978 Sb.“), je povinen zajistit revize a kontroly všech plynových zařízení majitel objektu (např. bytové družstvo). Majitel objektu má za povinnost prokazatelně určit, které části plynových zařízení jsou součástí domu (např. společné části) a které součásti bytů již patří do osobního užívání fyzickými osobami nebo do užívání vlastníka bytové jednotky.

 

Doporučujeme předání plynového zařízení do osobního užívání uvést v nájemní smlouvě a v případech vlastnického práva ve stanovách. Pokud majitelem objektu nejsou prokazatelně stanovena tato dělící místa, pak podle odborného názoru Státního úřadu inspekce práce i podle mnohých soudních rozhodnutí odpovídá majitel objektu za stav plynového zařízení komplexně, a to i za stav např. provozovaných plynových spotřebičů.

 

Za plynová zařízení, která jsou uvedená ve vyhlášce č. 85/1978 Sb., se dle jejího ust. § 1 odst. 3 nepovažují zařízení, která jsou v osobním užívání uživatelů bytů (občanů) a místností nesloužících k bydlení.

 

Pokud se tedy jedná o občany (např. fyzické osoby užívající byty k osobnímu užívání nebo vlastníky bytových jednotek) musí dodržovat ust. § 62 odst. 2 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, kdy jsou jako zákazníci povinni udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit. Za zvolený způsob bezpečného provozování nese plnou odpovědnost.

Jak je to s prováděním revizí elektrických spotřebičů u zaměstnavatele?

 

K provádění revizí elektrických spotřebičů uvádíme ČSN 33 1600 ed. 2 Revize a kontroly elektrických spotřebičů během používání (dále jen „ČSN 33 1600 ed. 2“), která s účinností od 31. 12. 2010 nahradila ČSN 33 1600 Elektrotechnické předpisy. Revize a kontroly elektrického ručního nářadí během používání (dále jen „ČSN 33 1600“) z května roku 1994 a ČSN 33 1610 Revize a kontroly elektrických spotřebičů během jejich používání (dále jen „ČSN 33 1610“) z března roku 2005. Dle názoru Státního úřadu inspekce práce v uvedené normě ČSN 33 1600 ed. 2 nedošlo k zásadním změnám z hlediska prováděných činností na elektrických spotřebičích a nářadí oproti ČSN 33 1600 a ČSN 33 1610.

 

Z tohoto důvodu činnosti prováděné na těchto elektrických spotřebičích mohou vykonávat i nadále osoby uvedené ve zrušených přílohách ČSN 33 1600 a ČSN 33 1610. Tedy zaměstnanci, kteří mají elektrotechnickou kvalifikaci minimálně podle ust. § 5 vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 50/1978 Sb.“). Nicméně spíše doporučujeme, aby tito zaměstnanci měli elektrotechnickou kvalifikaci dle ust. § 6 výše uvedené vyhlášky. Součástí školení a přezkoušení pro vykonávanou činnost musí být i předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“), které souvisí s činností na elektrických zařízeních příslušného druhu a napětí, kterou má zaměstnanec (pracovník) vykonávat či řídit, jak požaduje ust. § 14 odst. 1 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

 

Pro provádění činností dodavatelským způsobem (např. i revize elektrických spotřebičů dle normy ČSN 33 1600 ed. 2) je třeba kvalifikace dle ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 50/1978 Sb. Součástí školení a přezkoušení zaměstnanců (pracovníků) pro vykonávanou činnost musí být opět i předpisy k zajištění BOZP, které souvisí s činností na elektrických zařízeních příslušného druhu a napětí, jak požaduje ust. § 14 odst. 1 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

 

Vzhledem k rizikům, jež mohou elektrické spotřebiče vytvářet, a to i v souvislosti s případným vznikem pracovních úrazů elektrickým proudem, je vhodnější, pokud si organizace (např. zaměstnavatel), která nemá vlastní pracovníky (elektrikáře), najme pro provedení revizí elektrických spotřebičů pracovníka pro provádění revizí, tj. revizního technika, s kvalifikací dle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

 

Dne 15. března 2010 vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhlášku č. 73/2010 Sb., o stanovení vyhrazených elektrických technických zařízení, jejich zařazení do tříd a skupin a o bližších podmínkách jejich bezpečnosti (vyhláška o vyhrazených elektrických technických zařízeních), s účinností od 1. června 2010. Dle názoru Státního úřadu inspekce práce vydání této vyhlášky nepřineslo konkrétní vyřešení problematiky v oblasti provádění revizí elektrických spotřebičů během používání, jelikož tato vyhláška řeší pouze uvedení vyhrazených elektrických technických zařízení do provozu, nikoliv jejich samotný provoz.

 

Na závěr upozorňujeme na skutečnost, že revizní technik pro provádění revizí vyhrazených elektrických technických zařízení, a to v případě osoby samostatně výdělečně činné (tzv. OSVČ), musí mít Technickou inspekcí České republiky pro svoji činnost vydáno jak osvědčení o odborné způsobilosti, tak oprávnění pro svou činnost, dle zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů.

Jak je to s prováděním revizí/kontrol u automobilových zvedáků umístěných např. v pneuservisech apod.?

 

Ve smyslu vyhlášky č. 19/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená zdvihací zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, smí revize provádět jen revizní technik, který má platné osvědčení o odborné způsobilosti vydané orgánem dozoru na základě vykonané zkoušky. Automobilové zvedáky, a to podle této vyhlášky, vyhrazenými zdvihacími zařízeními nejsou.

 

Technická norma ČSN 27 0808 Zdvihací zařízení. Mechanické stojanové zvedáky. Bezpečnostní požadavky na konstrukci a provoz, v bodě 11.1, mimo jiné, uvádí, že výrobce zvedáků stanoví v provozní dokumentaci např. v návodu výrobce kvalifikační požadavky osob určených k vykonávání předepsaných prohlídek a zkoušek. Není-li tak návodem výrobce zvedáku stanoveno jinak, pak je nutné dle ust. § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší podmínky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, provádět kontroly tohoto zařízení nejméně jednou za 12 měsíců.

 

Dále uvádíme, že výše uvedené nařízení vlády vyplývá z ust. § 4 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“). Právě ust. § 4 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 309/2006 Sb. uvádí povinnosti na požadavky na výrobní a pracovní prostředky a zařízení: „Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí musí být

 

a) vybaveny ochrannými zařízeními, která chrání život a zdraví zaměstnanců,

 

b) vybaveny nebo upraveny tak, aby odpovídaly ergonomickým požadavkům a aby zaměstnanci nebyli vystaveni nepříznivým faktorům pracovních podmínek,

 

c) pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.“

 

Na závěr je vhodné zdůraznit jednu ze základních povinností zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany a zdraví při práci na jeho pracovištích, a to tu, že dle ust. § 102 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů: „Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům."

Jak je to s podněty fyzických osob směřovaných na orgány inspekce práce k provedení kontrol odběrného plynového zařízení, např. instalaci plynového kotle v bytové jednotce SJM, v objektu bytového domu?

 

Orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, přijímají podněty, kterými jsou upozorňovány na možné bezpečnostní porušení spadající do jejich kontrolních kompetencí, tj. na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek, tzn. v rámci pracovněprávního vztahu podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). 

 

Státní úřad inspekce práce a místně příslušné oblastní inspektoráty práce kontrolují podle ust. § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, dodržování povinností v pracovněprávních vztazích. Kontrolní činností je naplňován veřejný zájem státu na dodržování pracovněprávních předpisů. Především tak v rámci zákoníku práce a jeho prováděcích právních předpisů, zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

 

Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že není v kompetenci Státního úřadu inspekce práce a ani místně příslušných oblastních inspektorátů práce provádění kontrol v soukromých bytových jednotkách.

 

Pro informaci uvádíme, že danou problematiku řeší zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“) a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

 

Pokud se jedná o občany (fyzické osoby užívající byty k osobnímu užívání) tak dle ust. § 28 odst. 2 písm. d) energetického zákona: „Zákazník je povinen udržovat svá odběrná elektrická zařízení ve stavu, který odpovídá právním předpisům a technickým normám.“ Dle ust. § 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona jsou tyto osoby, jako zákazníci, povinné udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit.

Rád bych se informoval na to, zda u zaměstnavatele, který svým zaměstnancům pronajímá domy a byty ve svém vlastnictví, je povinnost v těchto objektech, prostorách, provádět roční prověrky BOZP? Pronájem bytových prostor není hlavní podnikatelskou činností zaměstnavatele. Jde mi hlavně o to, zda mohou oblastní inspektoráty práce tohle kontrolovat?

 

Orgány inspekce práce, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, dle ust. § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), kontrolují dodržování právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce; právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení.

 

Pokud jsou Vámi uvedené objekty a prostory i pracovišti zaměstnavatele, vztahuje se na ně působnost orgánů inspekce práce dle § 6 odst. 1 zákona o inspekci práce.

 

V případě pracovišť, mimo další povinnosti, je dle ust. § 108 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zaměstnavatel povinen organizovat nejméně jednou v roce prověrky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na všech pracovištích a zařízeních zaměstnavatele v dohodě s odborovou organizací a se souhlasem zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zjištěné nedostatky odstraňovat.

Potřebovala bych poradit, jak to je s využitím elektronického podpisu a archivací revizních zpráv u vyhrazených technických zařízení?

 

K použití elektronických podpisů je však třeba uvést požadavek na elektronické podpisy v případě doručování prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Je-li tedy písemnost doručována prostřednictvím výše zmíněných prostředků, pak je zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dán požadavek na uznávaný elektronický podpis, tedy zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Tento způsob doručování je však možný až v případě souhlasu druhé strany, která písemně souhlasí s doručováním prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. Při subsidiární aplikaci ust. § 561 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se pak k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího, přičemž jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

 

Dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, lze k podepisování elektronickým podpisem použít pouze uznávaný elektronický podpis (uznávaným elektronickým podpisem se rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis), podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se jedná vůči veřejnoprávnímu podepisujícímu nebo jiné osobě v souvislosti s výkonem jejich působnosti. Nejedná-li se o tyto případy, tak zákon stanoví, že je možno použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, popřípadě jiný typ elektronického podpisu. Způsob doručování je však možný až v případě souhlasu druhé strany, která písemně souhlasí s doručováním prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací.

                                                              

Z důvodu právní jistoty však lze doporučit použití zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaného elektronického podpisu.

 

Navážeme-li dále, pak zaměstnavatel – provozovatel musí mít možnost, což je velmi důležité, si zjistit (ověřit), kdo tento dokument podepsal, tzn., zda dotyčný revizní technik měl vůbec právo podepsat příslušný dokument (v dané chvíli, kdy dokument vznikl). Na základě zjištěných (kladných) skutečností je elektronicky podepsaná revizní zpráva, v případě kontroly oblastního inspektorátu práce, uznatelná.  Oblast agendy revizních zpráv vyhrazených technických zařízení, tj. vystavení a předávání revizní zprávy objednateli např. e-mailovou komunikací opatřené digitálními elektronickými podpisy, nebo jinou formou (v písemné podobě), stanoví zaměstnavatel ve své vnitřní organizační směrnici. Státní úřad inspekce práce tak zastává názor, že provoz technických zařízení, zde tedy vyhrazených technických zařízení, musí být bezpečný, což musí zaměstnavatel – provozovatel v případě kontrolní činnosti ze strany orgány inspekce práce vždy prokazatelně doložit.

 

K problematice vedení archivu Vám sdělujeme, že tato oblast je uvedena v zákoně č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon však není v působnosti orgánů inspekce práce.

 

V zásadě je nutno říci, že pro kontrolní činnost vykonávanou orgány inspekce práce je vždy stěžejní, zda není pochybnost o formě právního jednání a jednajících osobách. Inspektoři jsou při kontrolní činnosti vázáni platnými právními předpisy České republiky, např. zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů.